Slavomír Horák

Ambice uzbeckého vůdce

27.11.2001

Uzbekistán je klíčovým státem Střední Asie. Sousedí s Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Afghánistánem. Má největší počet obyvatel v regionu (okolo 25 miliónů) i relativně velký ekonomický potenciál - ropu a zemní plyn, barevné kovy, uhlí a dalších důležité suroviny. Na území republiky se navíc nacházejí významná tradiční kulturní a duchovní centra celé oblasti – Taškent, Samarkand, Buchara nebo Chiva.

Uzbecké vedení se také chlubí svou historickou státnosti a vládou nad celým regionem, počínaje Amirem Timurem, jehož jezdecká socha nahradila v centru Taškentu stojícího Lenina. Pro historiky je fakt uzbecké historické nadvlády sice poněkud sporný, ale to nebrání tomu, aby se s pýchou neukazovala ve všech učebnicích dějepisu rozloha jakoby uzbeckého Timurova panství s jeho slavným centrem v Samarkandu. Také centra posledních nezávislých chanátů před ruskou invazí – Kokand, Buchara, Chiva - dnes leží uvnitř země, byť se u těchto dvorů mluvilo především persky, respektive tádžicky. Poslední dvě jmenované oblasti si jisté atributy vnitřní nezávislosti udržely až do jejich pádu v rámci občanské války a dobytím Buchary a Chivy slavným vojevůdcem Frunzem, jehož rodný dům stojí v monumentálním muzeu v kyrgyzském Biškeku.

Ostatně i za sovětských dob si Uzbekistán zachoval určité autonomní prvky, reprezentované po 2. světové válce postavou charismatického předáka komunistické strany Šarafa Rašidova, který vládl v Uzbekistánu více jak 20 let a získal si natolik silnou pozici, že ani Moskva si mu netroufla do jeho „panství“ mluvit. Hodně tomu pomohly i jeho dobré styky s Brežněvem. Plivat síru na něj začaly jeho nepřátelé až po jeho smrti v roce 1983, kdy se provalilo falšování čísel dodávek bavlny, což vešlo do učebnic jako tzv. „uzbecký proces“. Na několik let se do pohodlných křesel v Taškentu usadili jeho protivníci, dokud se nedostal k moci výkonný tajemník KS Uzbekistánu z tehdejší Surchandarydyjské oblasti v jižním Uzbekistánu Islam Karimov. Ten se stal nakonec prezidentem Uzbekistánu, kde vládne již více jak 10 let. Postupně se mu podařilo eliminovat opoziční struktury a začal posilovat své ambice stát na vůdcem celého regionu.

Co si počít se sousedy?

I přes svou strategickou polohu je Uzbekistán silně izolován od ostatních koutů světa. Když je třeba vyvést uzbeckou ropu nebo bavlnu, je třeba k otevřeným mořím překonat nejméně 2 hranice, což nutí Uzbekistán být se svými sousedy relativně zadobře. To se zatím příliš nedaří. O sousedním Tádžikistánu se v polovině 90. let mluvilo jako o zóně vlivu Taškentu, ale pokus ustavit jakousi pátou kolonu z etnických Uzbeků, kteří osídlují severní oblasti Tádžikistánu, především provincii Sogd, se nezdařil ani v chaosu občanské války a těsně po ní.

Sousednímu chudému Kyrgyzstánu zastavil Uzbekistán pro nesolventnost dodávky zemního plynu. Kyrgyzstán naoplátku uzavřel kohoutky životně důležitých zdrojů vody z kyrgyzských přehrad, které zdarma napájely hustě osídlenou Fergánskou kotlinu. Navíc v důsledku obav z průniku islámských extremistů z jihu začal Uzbekistán plýtvat na hranicích obou zemí ostnatým drátem a minami, které zatím stály několik životů naprosto nevinných kyrgyzských vesničanů a jejich krav.

Ani s druhým pretendentem na regionální vládu – Kazachstánem – si uzbecké vedení nijak nadšeně nepadá do náručí, ačkoliv by se při pohledu na úsměvy a velká slova politiků při častých vzájemných návštěvách mohl zdát opak.

Jeho soused na západě – sám Saparmurat Turkmenbašy Veliký – není často ochoten se bavit se svými regionálními kolegy vůbec a kdyby nebylo sporadických výkřiků o „ochraně práv uzbecké menšiny“ v Turkmenistánu, mohly by se zdát vzájemné kontakty dosti slabé, zvláště poté, co si obě strany zavedly vízovou povinnost. Své zájmy v regionu má i Rusko, které s novým vládcem v Kremlu vyrukovalo s novou ofenzivní zahraniční politikou, která měla přetáhnout Karimova do svého zájmového okruhu. Vrcholem měl být vstup Uzbekistánu do tzv. Šanghajské organizace spolupráce, které vládne Moskva a Peking. Za současné situace se však zdá, že Taškent bude raději přijímat „zelené papírky“ z Washingtonu, dokud ten bude ochoten je do Uzbekistánu posílat.

Na lidi musí být přísnost

Prezident Karimov se sice na počátku 90. let vypořádal s opozicí, ať již světskou ze stran Birlik (Jednota) a Erk (Svoboda), případně islámskou, zastoupenou například hnutím Adolat (Spravedlnost). Vůdci tohoto hnutí byli „vypoklonkováni“ do emigrace nebo zavřeni. Spolu s nimi zůstalo v uzbeckých věznicích i mnoho dalších pravých nebo jakoby pravých islámských radikálů.

Islámská hnutí byla soustředěna především v hustě osídlené Ferganské kotlině, která trpí nedostatkem pracovních příležitostí. Na ulicích jejích vesnic a měst se potuluje množství nezaměstnané mládeže, která se vrhá do čehokoliv, co je trochu cítit penězi. Navíc oblast trpí v posledních třech letech katastrofálním suchem. Uzavřené kyrgyzské kohouty s vodou problém ještě zhoršily. Tyto důvody stojí postupně za radikalizací společnosti ve Fergánské kotlině, která se stává živnou půdou pro extremistické skupiny, které se již dvakrát v letních sezónách 1999 a 2000 pokusily proniknout právě do této oblasti a vyhlásit zde islámský chalífát. Právě zde tak pro vedení v Taškentu doutná plamínek nepokojů, který se může jednoho dne proměnit v oheň s katastrofálními důsledky pro celou středoasijskou oblast.

Podobný, i když prozatím mnohem menší problém je i s tádžickou menšinou v okolí Samarkandu a Buchary. Ta sice v zásadě „svého“ milovaného prezidenta podporuje - Karimov má v samarkandsko-bucharských klanech výraznou oporu - ale i zde je možný zdroj nepokojů. Tentokrát motivovaný etnicky.

Islam Karimov však zatím sedí ve svém nově vybudovaném prezidentském paláci pevně a daří se mu držet zemi na úrovni přijaté stability. Pokud se mu ale nepodaří úspěšně řešit alespoň část výše uvedených problémů, může očekávat vážné potíže, které by se mohly promítnout nejen do velmocenských ambicí „taškentského chána“, ale i do jeho vlády nad touto rozlehlou zemí.

 

Článek byl připraven ve spolupráci s Euroasijským expresem.