NOVÁ ÚSTAVA TURKMENISTÁNU.

Dovršení konsolidační fáze režimu prezidenta Berdymuhammedova

Slavomír Horák

Po téměř dvou letech od smrti prvního turkmenského prezidenta Saparmurata Türkmenbašyho/Nijazova v prosinci 2006 došlo v Turkmenistánu k řadě změn, které upevnily postavení nového prezidenta Gurbanguliho Berdymuhammedova. Lze konstatovat, že v Turkmenistánu byly v této době položeny základy novému personalizovanému režimu s kultem osobností prezidenta Berdymuhammedova, který se prozatím neprojevuje v takové bizarní podobě.

Především byly odstraněny absurdní defekty předchozího režimu a celkově došlo k odklonu od kultu osobnosti prvního prezidenta (viz Mezinárodní politiku 12/2003), zároveň však došlo k upevnění nové ideologie tzv. Velkého Obrození, v níž je sice prezident ústřední postavou, avšak prozatím nedisponuje tak výrazným kultem osobnosti jako jeho předchůdce.

Dalším logickým krokem konsolidace nového osobnostního režimu se stala změna ústavy, která měla upevnit institucionální rámec režimu. Není proto divu, že je napsána „na míru“ prezidentu Berdymuhammedovi a jeho současné pozici v zemi. K prvním změnám došlo narychlo v prosinci 2006, kdy byly změněny některé články ústavy tak, aby Berdymuhammedov mohl být vůbec připuštěn k volbám a aby, alespoň teoreticky, mohla být zachována jistá právní legitimita budoucího prezidenta. (viz Mezinárodní politiku, 2/2007).

Proces vypracování nové ústavy byl fakticky odstartován na jaře 2008. Pro politickou kulturu postsovětského Turkmenistánu je příznačné, že tato akce byla symbolicky zahájena položením základního kament Památníku Ústavy v severní části Ašgabatu. Tento monument má mít výšku 185, což má symbolizovat datum přijetí první ústavy země 18. května 1992, a má zároveň sloužit jako muzeum dějin nezávislého Turkmenistánu. Vyhlášení a posouzení nové redakce ústavy bylo rovněž provázeno ceremoniemi tradičními pro autoritářské režimy – „celonárodní“ posouzení s připomínkami ze všech koutů země (obvykle vymyšlenými samotnými redaktory novin a časopisů). Ve skutečnosti však publikace nového návrhu ústavy vyzvala pouze slabou diskusi a zájem obyvatel Turkmenistánu.

Klíčovým prvkem ústavní reformy se stalo zrušení institutu Halk Maslahaty, který v sobě spojoval prvky výkonné, zákonodárné i soudní moci. Zároveň byly z ústavy odstraněny zmínky o ostatních „pseudotradičních“ organizacích, které tvořily součást bývalého Halk Maslahaty – například hnutí Galkynyš či Státní Rady Stařešin. Ty byly za bývalého prezidenta Türkmenbašyho významnou součástí ideologie návratu k tradicím a sloužily jako neodmyslitelná fasáda jeho režimu. Poprvé v nezávislém Turkmenistánu tak došlo na ústavní úrovni alespoň k formálnímu oddělení tří základních složek moci. Spolu s tím došlo k vymezení pravomocí parlamentu (medžlisu), rozšířeného na 125 poslanců. Do reformy byl parlament pouze dekorativní součástí Halk Maslahaty, od září 2008 funguje opět jako hlavní legislativní orgán s autonomií při vytváření legislativy. Parlamentní volby do nového medžlisu jsou plánovány na konec roku 2008 na základě nového zákona o volbách do Medžlisu. Tento zákon sám o sobě narušuje řadu ustanovení čerstvě přijaté ústavy (například je zde opět nutnost kandidáta žít v zemi alespoň deset let), což svědčí o budoucím zacházení s tímto dokumentem.

V rámci institutu prezidenta zůstává „věčnou a nezměnitelnou“ prezidentská forma vlády (článek 116). Zároveň si prezident ponechává právo vydávat zákonné dekrety bez schválení Medžlisem (článek 54), což je opět klasický prvek autoritářských systémů, který našel uplatnění v řadě postsovětských zemích. Turkmenský režim se ani nesnaží předstírat demokratičnost ústavy, když zcela vynechává formulaci o omezení prezidentského mandátu na obvyklé dvě funkční období. Prezident tak může být volen fakticky doživotně, přestože volby by teoreticky mohly být budoucím katalyzátorem změn na prezidentském postu.

Na první pohled by měl být prezident pod větší kontrolou parlamentu. Dokonce mu podle článku 57 může být vyslovena nedůvěra třemi čtvrtinami hlasů (v případě nemoci „pouze“ dvěma třetinami hlasů). Avšak za současného stavu, kdy jsou volby pouhou formalitou lze jen velmi těžko předpokládat, že k něčemu podobnému dojde. Možnost odstranění prezidenta je tak vymezena podobně jako v jiných autoritářských systémech (například v sousedním Uzbekistánu či Kazachstánu). Mimoto, prezident podle článku 53, odst. 8 ovládá Ústřední volební komisí, což znesnadňuje technické provedení jakýchkoliv voleb, které by teoreticky vedly k odstranění stávajícího prezidenta. V ústavě zůstala i podmínka pobytu v zemi a praxe ve státních orgánech pro výkon úřadu prezidenta (patnáct let), která vylučuje jakoukoliv právní možnost kandidatury opozičních představitelů v zahraničí i v samotném Turkmenistánu.

V případě přechodu vlády od jednoho prezidenta ke druhému si zachovaly platnost ustanovení z prosince 2006 o roli Bezpečnostní rady státu, která fakticky vybírá nástupce prezidenta z řad vicepremiérů (článek 58).

Nelze si také nevšimnout, že na rozdíl od změn ústavy z roku 2005 si prezident opět přisvojil právo jmenovat hakimy (guvernéry) regionů, kteří jsou tak považováni za přímé zástupce prezidenta ve welaýatech (regionech). Tímto způsobem se de facto legalizuje dosavadní praxe, v jejímž rámci byli na místech zvoleni maslahaty (místními orgány) zvoleni lidé věrní prezidentovi, případně sám prezident podepisoval dekrety o jmenování a odvolání regionálních představitelů v zásadě s rozporu s ústavou.

Z hlediska lidských práv byly z předchozí ústavy převzaty formulace o jejich dodržování, včetně možnosti ustavení vlastních politických stran, svobody podnikání, ochrany majetky atd. (články 9-47). Zcela nově je zde uvedena tržní ekonomika jako základ ekonomického rozvoje Turkmenistánu a podpora soukromému podnikání (článek 10). Téměř úplně zde chybí jakékoliv odkazy na regulace pomocí doplňujících zákonů. Lze proto očekávat, že tato práva tak budou opět pouhou formalitou. Za významnou podporu novému režimu lze považovat i článek 23, který umožňuje státu v souladu se zákonem (nijak nespecifikovaným) dočasně „v krajním případě“ zadržet občany i mimo zákonný rámec.

Obecně lze tedy konstatovat, že nová ústava navazuje na trendy v politickém vývoji země po roce 2006. Prezident Berdymuhammedov pragmaticky zjednodušil ústavní pořádek země a přizpůsobil jej charakteru vlastní autoritářské moci. Byly odstraněny orgány, jež by mu mohly překážet v koncentraci jeho moci a jež by se mohly stát případně nekontrolovatelnými (především Halka Maslahaty). Prezident dostal do rukou komplex pevně definovaných pravomocí k dlouhodobému udržení moci v zemi, aniž by bylo nutné dále měnit či obcházet text ústavy a zároveň aby odstranil právní možnosti vedoucí k jeho odvolání. Můžeme předpokládat, že v případě příznivého vývoje (z hlediska Berdymuhammedova) je tato ústava psaná na celý zbytek jeho vlády. V průběhu dalších desetiletí projde spíše kosmetickými změnami podle aktuální situace.

Proces jednoznačného přijetí Základního zákona na historicky posledním zasedání Halk Maslahaty 26. září 2008 zároveň ukázal formálnost ústavního pořádku v rámci autoritářského režimu prezidenta Berdymuhammedova. Přes přijetí ústavy však v turkmenském prostředí bude i nadále problematická implementace daného právního rámce do politické reality, případně její úplná ignorance, což již prokázala krátká praxe po přijetí tohoto dokumentu. Tento rámec bude možné neformálními způsoby ad hoc změnit podle momentální situace. Události v prosinci 2006 ukázaly, že změny v prezidentském křesle (ať již způsobené jakkoliv) budou ve svém důsledku znamenat výraznou změnu ústavního pořádku Turkmenistánu podle aktuální potřeby. Země bohatá na plyn tak sice potvrdila svůj posun od totalitního ideálu, avšak pevně zakotvila v kategorii autoritářských režimů založených na vůdcovském principu.

 

Vybrané zdroje:

Nejtral’nyj Turkmenistan

Oazis (www.ca-oasis.info)

Chronika Turkmenistana (www.tm-chrono.org)

Gundogar (www.gundogar.org)

News Briefing Central Asia (www.iwpr.net)

Šír, J.: Role lidového shromáždění v ústavněprávním systému postsovětského Turkmenistánu. Mezinárodní politika. 2004, roč. 28, č. 4, s. 29-30.

Horák, S.: Turkmenistán po Nijazovovi : posun od totalitního ideálu?. Mezinárodní politika. 2007, roč. 31, č. 2, s. 32-34.

Horák, S.: Ideologie autoritativního režimu na příkladu Turkmenistánu. Mezinárodní politika, ročník 27, č. 12 (2003), s. 30-33.

 

Slavomír Horák. Vědecký pracovník Institutu mezinárodních studií FSV UK.

slavomir.horak@post.cz