Turkmenistán po Nijazovovi. Posun od totalitního ideálu?

Slavomír Horák

 

Dne 21. prosince 2006 náhle zemřel Saparmurat Nijazov, zvaný Türkmenbašy, jeden z největších diktátorů počátku 21. století. Vývoj v zemi po jeho smrti představuje politologicky velmi zajímavý přechod od jednoho režimu k jinému. Již několik dnů po jeho smrti se rozhořela bitva o nástupnictví, a to jak na formální, tak především na neformální, zákulisní úrovni.

 

O turkmenské diktatuře bylo napsáno již nemálo, nicméně média se obvykle v souvislosti s Turkmenistánem omezovala na popis bizarních nápadů zesnulého turkmenského vůdce. Nutno dodat, že i vědecký svět se do hloubky Turkmenistánem nezabýval. Přitom pro politologické bádání představuje turkmenský režim typ, který se velmi blíží totalitnímu ideálu, a tak poskytuje jeden z mála skutečných příkladů totalitarismu na světě.

Jednalo se o vysoce centralizovaný stát, jehož jedinou ústřední postavou se stal sám první a doživotní prezident. Na úrovni institutů měl prezident Türkmenbašy klíčové pravomoci nejen jako hlava výrazně prezidentského systému, ale také jako předseda nejvyššího kolektivního orgánu v zemi Halk Maslahaty, který velmi zvláštním způsobem sjednocoval tři základní větve státní moci – exekutivní, zákonodárnou i soudní.[1] Kromě toho stál v čele řady dalších mimoústavních, ale ideologicky významných orgánů, jako je Rada stařešinů, Celosvětová humanitární asociace Turkmenů aj.

Prezident Türkmenbašy si dokázal zároveň vytvořit jedinečné postavení na neformální úrovni. Nehledě na existenci několika vzájemně soupeřících mocenských skupin stál prezident Turkmenistánu výrazně nad těmito skupinami a vzhledem ke koncentraci veškeré moci v jeho rukou a informacím pocházejícím ze vzájemného obviňování jeho podřízených dokázal mezi jednotlivými skupinami obratně balancovat a využívat jejich rozporů k utvrzení své nezpochybnitelné autority.

Boje mezi elitami pod drobnohledem vůdce vyústily ve vytvoření poměrně úzké mocenské skupiny osob, kteří měli exkluzivní přístup k prezidentovi, mohli jej nejvíce ovlivňovat a zároveň ze svého postavení co nejvíce vytěžit. Avšak ani vlivné postavení nevedlo k jistotě na postu. Po ztrátě významnějšího křesla, která mohla být výsledkem jak mocenských bojů, tak i prosté momentální nálady Türkmenbašyho, obvykle následovala čistka všech „klientů“, doprovázená zabavováním veškerého majetku a mnohaletými tresty odnětí svobody. Často se potom tito kdysi mocní lidé museli veřejně kát ze svých činů.[2]

Poslední významnější čistka, spojená s odstraněním vlivných osob z generální prokuratury Turkmenistánu, proběhla v dubnu 2006.[3] Tehdejší obětí se stala generální prokurátorka Kurbanbibi Atadžanovová.

Na sklonku Türkmenbašyho vlády se vytvořila elita, která po jeho smrti měla nejlepší přístup k informacím, a tím i k moci. Tuto elitu tvořila především dvě centra tvořená dvěma prezidentovi nejbližšími orgány.

Prvním z nich byly silové struktury. Po likvidaci všech významných silových konkurentů (KNB, generální prokuratury, ministerstva obrany aj.) se nejmocnějším mocenským centrem siloviků stala tzv. Služba ochrany prezidenta pod vedením generála Akmurata Redžepova. Tomu se podařilo dosadit své klienty na místa kdysi vlivných osobností odstraněných od moci. K nim patřili především ministr obrany Agageldy Mammetgeldyjev, ministr národní bezpečnosti Geldymuhammed Ašyrmuhammedov a ministr vnitra Akmamed Rahmanov. S ministerstvem národní bezpečnosti byl navíc dále spojen i nový aparát generální prokuratury v čele s Muhammetkulym Ogšukovem, který byl do jara 2006 zástupcem Atadžanovové.[4] Mezi klienty Redžepova patřil také nejspíše místopředseda vlády Gurbanguly Berdymuhammedov odpovědný za zdravotnictví a zároveň osobní lékař Türkmenbašyho.[5] Nepřímým důkazem jeho vlivu a dobré ochrany bylo jeho setrvání na svém postu více jak pět let, aniž by se jej dotkla jakákoliv čistka ve státním aparátu, přestože se ani on nevyhnul kritice.[6] Podle některých zdrojů byl spojencem Jolly Kurbanmuradova, bývalého vicepremiéra odpovědného za ropu a zemní plyn, který byl odstraněn od moci v roce 2005 a s ním prakticky celá jeho klientelistická struktura. Navíc měl dobré finanční zázemí jakožto jeden ze šéfů farmaceutické firmy, která měla monopol na dodávky zahraničních léků do země. Tyto skutečnosti svědčí o velmi dobré ochraně v turkmenském klientelistickém systému, kterou mohl tehdy poskytnout jedině Redžepov.

Druhým mocenským centrem v zemi byl aparát prezidenta, který formálně vedl Turkmen (naposledy Muhammedberdy Bjašijev), avšak hlavní slovo zde měli ruští poradci – především Alexandr Žadan, Viktor Chramov a Vladimir Umnov. Tito lidé byli reálně schopni vykonávat zásadní politická a kádrová rozhodnutí, vypracovávat ideologii a především měli pod kontrolou finanční operace bývalého prezidenta. Působili v turkmenském systému poměrně nenápadně, avšak jejich postavení bylo o to významnější. Hlavními důvody jejich vlivu byl jednak jejich neturkmenský původ a s tím spojené postavení mimo tradiční klanové turkmenské struktury) a také dlouholetá spolupráce s Nijazovem/Türkmenbašym nejprve v aparátu komunistické strany a poté i v nezávislém Turkmenistánu. Mezi Türkmenbašym a jeho tzv. poradci tak existovala úzká vzájemná závislost. Bývalý turkmenský vůdce je potřeboval jako reálně výkonné odborníky také kvůli jejich kontaktům v Rusku a jinde ve světě.[7]

Posttotalitní transformace elit

Svět patrně bude donekonečna spekulovat o příčinách smrti prvního turkmenského prezidenta, zda-li se jednalo o atentát či o přirozenou smrt. Z hlediska nově se formujícího režimu však již není tato informace podstatná. V danou chvíli nejmocnější turkmenské elity se chopily moci, která se jim nabídla, přičemž využily rychlosti a znalosti poměrů.

Nová moc je představená navenek osobou úřadujícího prezidentem Berdymuhammedovem, který zároveň reprezentuje jednoho z nejbližších bývalého prezidenta Türkmenbašyho a jako takový měl patrně přístup k Vůdci i v době jeho smrti. K této kategorii vyvolených nim patřila i obě mocenská centra – silovici i „finančníci“. Tito představitelé mocenské elity dokázali, že jim nechybí smysl pro pragmatismus a ochota se dohodnout, pokud jde o udržení jejich osobní moci. Především dobře zvládli několik hlavních úkolů posttotalitního vývoje, které je mohou udržet u moci.

1. Udržení obyvatelstva pod kontrolou. V nejbližší době po smrti Türkmenbašyho bude nutné nadále udržet určitou formu tvrdého režimu. S tím souvisejí i bezprostřední přijatá opatření jako například uzavření hranic, omezení pohybu v zemi či uvedení armády do stavu zvýšené bojové pohotovosti. Tímto způsobem se podařilo patrně zabránit výrazným projevům nadšení ze smrti diktátora, které v turkmenské společnosti zavládlo a hrozilo přerůst v nekontrolované demonstrace. Z hlediska samotných elit i navenek stabilního systému byl tento krok prakticky nevyhnutelný. Otázkou zůstává, jak se bude tento režim projevovat dlouhodobě.

2. Zvolení nástupce. Jak již bylo řečeno, po všech čistkách ve státním aparátu zbyla již poměrně úzká mocenská vrstva. Tato skupina byla schopna se mnohem lépe dohodnout na osobě nástupce. Obcházení legislativních, resp. ústavních principů nebylo v tomto případě tak podstatné. Nutností bylo ukázat jednotnou linii bez výraznějších sporů v rámci stávající elity a také vytvořit novou alespoň symbolickou figuru v čele státu. Tou se stal Gurbanguly Berdymuhammedov. Lze očekávat, že z hlediska stávajících elit může dojít ke dvěma vývojovým tendencím, které budou záležet na činnosti budoucího prezidenta. Berdymuhammedov se totiž může osamostatnit a z původně kompromisní a ovladatelné figury se může v důsledku faktického převzetí silných prezidentských pravomocí stát další diktátor. Pokud si totiž bude chtít zachovat svou moc i nadále, bude muset mít možnost jakéhokoliv potenciálního konkurenta (zejména mezi silovými strukturami) odstavit od moci. Navíc vzhledem k věku Berdymuhammedova (nar. 1957) se může jednat i o dlouhodobější perspektivu pro Turkmenistán.

Jestliže Berdymuhammedov zůstane pouze figurkou, avšak s mimořádnými pravomocemi prezidenta danými ústavou, potom lze očekávat buď posun pravomocí ve státních strukturách tak, jak se o to momentálně patrně pokouší jeho patron Redžepov (viz dále), nebo možnost vyzdvižení nových konkurentů a do budoucna i střídání prezidentů. Tato skutečnost však nepovede ke stabilitě, tolik žádané současnými elitami a bude zcela jistě snaha podobnému vývoji zabránit.

3. Zamezení aktivizace alternativních mocenských center. Vůdcové opozičních skupin roztroušených po celé Evropě dali okamžitě po oznámení o smrti Türkmenbašyho najevo svůj cíl odjet do Turkmenistánu, utkat se o moc a nastolit demokratický režim. Bylo učiněno několik pokusů dostat se do Turkmenistánu. Nejprve však údajně objednané charterové letadlo neobdrželo povolení ke vstupu do vzdušného prostoru Turkmenistánu.[8] Později se dva z vůdců opozice (Nurmuhammed Chanamov a Chudajberdy Orazov) sletěli do Kyjeva, aby se pokusili získat podporu „oranžových“ sil na Ukrajině. Ani tento pokus však neuspěl a podle neoficiálních zpráv jsou hranice pro všechny opoziční skupiny ze zahraničí zcela uzavřeny.

Nová moc v Ašgabatu však může být před opozičními skupinami poměrně klidná. Nejenom, že je schopna právní cestou zabránit kandidatuře některého z představitelů opozičních skupin (exiloví opozičníci nesplňují ústavní podmínku trvalého pobytu v Turkmenistánu), a dokonce i jejich vstupu do země, ale mohou spoléhat i na celkovou roztříštěnost opozice. Exil se totiž nebyl schopen ani dohodnout na potenciálním kandidátovi na prezidenta. Nejprve byl jednou části opozice navržen Chudajberdy Orazov a poté byla další skupinou oznámena nová kandidatura v Turkmenistánu žijícího disidenta Nurberdy Nurmammedova.[9] A o několik dnů později se proti Nurmumuhammedu Chanamovovi postavila část jeho vlastních straníků.[10]

Dalším faktorem zůstává otázka politických vězňů, většinou představitelů domnělé nebo skutečné opozice Türkmenbašymu a také bývalých vysoce postavených figur turkmenské nomenklatury. I tady nelze očekávat nijak dramatický vývoj, spíše zde hrozí nebezpečí definitivní likvidace těch, kteří dosud přežili nebo přežívají v turkmenských věznicích.

 

Legislativní změny

Rychlost reakce postnijazovské elity se projevila i v okamžitém pokusu o legitimizaci moci pomocí legislativních mechanismů, přestože tyto změny především odrážejí výsledek mocenského přeskupení na základě dohody nejvlivnějších osob v zemi.

Podle ústavy, která platila až do 26. prosince 2006, měly v případě neschopnosti prezidenta vykonávat svou funkci přejít jeho pravomoci k předsedovi parlamentu (medžlisu). V čele státu by tak musela stanout málo výrazná figura Ovezgeldy Atajeva. K jeho odstranění bylo použito klasické metody - byl obviněn generální prokuraturou z možná zfabrikovaného trestného činu. Další předseda medžlisu již nebyl potřeba, neboť velmi rychle bylo svoláno zasedání Halk Maslahaty, které přineslo řadu klíčových legislativních změn.

Na 2500 členů tohoto nejvyššího orgánu se v duchu turkmenské tradice jednomyslně usneslo především na dvou klíčových zákonech – změně ústavy a schválení zákona o volbě prezidenta Turkmenistánu, který zemi do té doby zcela chyběl.[11]

Ústava změnila prakticky pouze čtyři články, z čehož tři lze označit za klíčové. Podle článku 50, části 2 právo svolávat Halk Maslahaty (který může rozhodnout o vypsání volbě prezidenta) v případě neschopnosti prezidenta vykonávat svůj úřad dostala tzv. Státní rada pro bezpečnost. Tento orgán dosud nijak v ústavě nefiguroval. Vzhledem k tomu, že předsedou Státní rady pro bezpečnost je dnes již zmíněný Akmurat Redžepov, lze předvídat do budoucna možnost kompetenčního sporu mezi Berdymuhammedovem a právě Redžepovem, který bude moci v případě nouze z libovolných důvodů fakticky odstavit prezidenta z jeho funkce.

Kvůli Berdymuhammedovi se změnil i článek 51 Ústavy Turkmenistánu, který snížil věkový limit pro funkci prezidenta. Do původní věkové hranice 55 let by se totiž designovaný prezident nevešel a nově byla stanovena věková hranice v rozmezí 40 až 70 let. Pro zamezení přístupu jiných kandidátů se navíc zvýšila zákonná povinnost trvalého pobytu na území Turkmenistánu a působení v orgánech státní moci a správy z deseti na patnáct let.

Poslední významnou změnou prošel článek 60 Ústavy Turkmenistánu. Ten je nově „přešit“ speciálně pro současnou situaci a konkrétně pro Redžepova a Berdymuhammedova. Podle nové redakce v případě, že prezident nebude moci vykonávat svou pravomoc, je na Státní radě pro bezpečnost nejen svolání zvláštního zasedání Halk Maslahaty, ale i volba dočasného úřadujícího prezidenta, kterým by se měl stát místopředseda vlády.[12] Zároveň bylo odstraněno ustanovení, podle kterého osoba pověřená dočasným výkonem funkce hlavy státu nesměla kandidovat na funkci prezidenta.

Tímto způsobem byla turkmenská ústava dokonale přizpůsobena novým reáliím. Rychlá implementace této novelizace však může předznamenat do budoucna další ad hoc ústavní změny podle momentálního rozložení sil v zemi. Změny ústavy, včetně této, od nynějška nemusejí mít dlouhého trvání, pokud se vůbec v budoucnu ještě někdo bude na ústavu alespoň formálně ohlížet.

Zákon o volbách prezidenta republiky je potom jakýmsi potvrzením a doplňkem výše uvedených ústavních změn. Podle tohoto zákona vyhlašuje volby Halk Maslahaty (čl. 6), stejně jako ustavuje ústřední volební komisi. Právo na jmenování kandidáta rovněž zůstává ve výlučné kompetenci tohoto orgánu. V případě zákona o volbách sice vypadají neomezeně pravomoci Halk Maslahaty, nicméně v praxi dosud hrál tento svébytný ústavní orgán pouze roli jednomyslné schvalovací instituce. Vzhledem k aktuálnímu rozložení sil v Turkmenistánu a také s ohledem na jeho kvantitativní i kvalitativní složení (členy jsou často starší pologramotní staršinové) se nezdá, že by mohlo v tomto směru dojít k nějaké změně.

Lze očekávat, že pokud nastanou nějaké další prezidentské volby po 11. únoru 2007 podle tohoto zákona, tak to bude Státní rada pro bezpečnost, která bude ve skutečnosti určovat hlavního z několika kandidátů. Potvrdila to i současná situace po zasedání Halk Maslahaty 26. prosince 2006, kdy byly sice schváleny kandidatury na prezidenta, ale média začala hovořit především o současném úřadujícím prezidentu Berdymuhammedovi.

 

Perspektivy Turkmenistánu

Posttotalitní elita Turkmenistánu prozatím učinila všechna důležitá opatření pro zachování vlastní moci a její kroky svědčí o chladném kalkulu a zkušenosti s turkmenskými reáliemi. V nejbližším období lze tedy očekávat formování nového režimu prozatím pod vedením tandemu Redžepov–Berdymuhammedov. Berdymuhammedov je propagovaný nový vůdce, který se však bude jistě do budoucna chtít stát reálnou hlavou státu. Proto je na místě otázka o trvání stávajícího systému, případně novém kole mocenského boje i mezi takto vymezenou úzkou elitou.

Navíc na svou příležitost nadále čekají dnes neuspokojené elity, které se budou snažit využít jakýkoliv náznak slabosti nového systému. Nová elita bude muset zachovat svou exkluzivitu a omezenost (v počtu lidí s přístupem k moci), jinak hrozí riziko určité pluralizace v rámci vládnoucí elity, a tím i k nezbytným konfliktům.

Jestliže se nebudou opakovat pravidelné čistky a přesuny kádrů, které jakéhokoliv funkcionáře udržovaly v napětí, hrozí riziko vytváření vlastních „pašalíků“ ze strany gubernátorů regionů, primátorů a starostů měst, ředitelů významných státních podniků, ale i ministrů apod. Tyto síly by mohly být do budoucna výzvou pro nynější ústřední moc.

Je rovněž pravděpodobné, že v určité míře zůstane zachován i kult prezidenta Türkmenbašyho, přinejmenším jako morální autority a zakladatele moderního turkmenského státu. Ani jedna ze stávajících figur na nejvyšším vrcholu turkmenské politické scény si však pravděpodobně nedokáže vybudovat takové charisma jako měl Türkmenbašy a jiný ideologický a legitimační nástroj pro regime-building v jeho předpokládané podobě není k dispozici.

Pokud však nedojde k eskalaci napětí zásahem zvenčí (ostatně málo pravděpodobným) nebo ustavením několika soupeřících frakcí, nelze navíc očekávat žádné prudké změny dosavadního kursu, alespoň nikoliv v krátkodobé perspektivě.

 

PhDr. Slavomír Horák. Vědecký pracovník a interní doktorand Institutu mezinárodních studií FSV UK. slavomir.horak(a)post.cz

 

Poznámky

 

[1] K tomuto tématu viz Šír, J.: Role lidového shromáždění v ústavněprávním systému postsovětského Turkmenistánu, Mezinárodní politika, 4/2004, s. 29-30. K celkovému zhodnocení politického vývoje Turkmenistánu viz např. Horák, S.: Střední Asie mezi východem a západem. Karolinum, Praha, 2005, s. 81-118.

[2] Viz Чтить закон во имя интересов Родины и народа. Президент Сапармурат Туркменбаши провел совещание в Генеральной прокуратуре Туркменистана. Нейтральный Туркменистан, 25.4.2006.

[3] Viz Horak, S.: Rumbles in the Turkmen Elites. Central Asia and The Caucasus Analyst. Vol. 8, No. 9, 3 May 2006. s. 7-8. on-line http://www.cacianalyst.org.

[4] Ke kádrové politice nověji např. Назаров, А.: Ашгабат: сговор или заговор? Фергана.ру, 23.12.2006, on-line http://www.ferghana.ru/article.php?id=4801 [download 23.12.2006].

[5] Oficiální biografii Berdymuhammedova viz Нейтральный Туркменистан, 27.12.2006

[6] Нейтральный Туркменистан, 15.11.2003.

[7] K této skupině patří i další lidé s dobrými kontakty v Moskvě. K nim patří rovněž například Valerij Otčercov, bývalý poradce prezidenta a později šéf firmy ITERA, která obchodovala s turkmenským plynem.

[8] Туркменской оппозиции не дали десантироваться в Ашхабад на чартерном рейсе. Московский Комсомолец, 23.12.2006.

[9] Объединенная туркменская оппозиция Туркменистана выдвигает своим кандидатом в президенты Туркменистана предсепателя демократического движения «Агзыбирлик» Нурбебды Нурмаммедова. prohlášení Avdyho Kulijeva, lídra Sjednocené demokratické opozice Turkmenistánu, 26.12.2006. on-line http://erkin.net/index.php?newsid=130 [download 27.12.2006].

[10] Prohlášení Sapara Yklymova, spolupředsedy Republikánské strany Turkmenistánu v exilu, na internetových stránkách Dogry Yol ze dne 28.12. (http://www.dogryyolcom/article/7038.html, download 31.12.2006).

[11] Zákon byl v podstatě zbytečný, neboť podle usnesení Halk Maslahaty Turkmenistánu „o pravomocích prvního presidenta Turkmenistánu Saparmurata Türkmenbašyho“ ze 28.12.1999 byl Saparmurat Türkmenbašy prohlášen doživotním prezidentem.

[12] Text ústavního zákona „o změnách a doplňcích Ústavy Turkmenistánu“. NT 27.12.06. Kromě toho byla provedena jedna drobná korekce v otázce členství regionálních zástupců v Halk Maslahatu. Jeden z prvních právních rozborů dané situace viz Топпыев, Ч.: "Главным" в Туркменистане по новой конституции стал Акмурад Реджепов. Туркменская искра, 27.12.2006, http://www.tm-iskra.org/news2006/Akmurad-1.htm [download 31.12.2006].