HORSKÝ TÁDŽIKISTÁN NA HORKÉ PŮDĚ

Malá země vklíněná mezi ledovými pamírskými štíty a horkým Afghánistánem se v poslední době stává opět po několika letech centrem pozornosti světových médií. Letos se očekává třetí a podle některých analytiků i rozhodující sezóna nového konfliktu ve Střední Asii.

Tádžické regiony

Tádžické hory nebyly v historii kontrolovány středoasijskými státy více než jen formálně. Přestože od druhé poloviny v 19. století byla větší část území dnešního Tádžikistánu součástí Bucharského emirátu, který přes ruskou dominanci v regionu zůstával nadále vnitřně samostatným státním útvarem, ovládajícím i pamírská údolí, faktickými vládci těchto těžko dostupných území byli poloautonomní místní begové.[[i]] Rozkouskování celého prostoru v letech 1924-1936 do národních republik přispělo k vytvoření do jisté míry umělého a nesourodého celku, který se měl stát vlastí Tádžiků. Na jedné straně byla od něj oddělena tradiční centra perské a tádžické kultury jako Samarkand nebo Buchara, na straně druhé bylo toto území konglomerátem vzájemně spolu nesouvisejících celků, které určují i současnou roztříštěnost země.

Severní část je geograficky, komunikačně i etnicky spojená s dnešním Uzbekistánem. To se týká především oblastí dnešní okolo města Chodžent (dříve Leninabad/Leninobod, dnes Soghdijská oblast) na severu nebo Pendžikent na západě země. S centrálním Tádžikistánem je spojena jedinou pozemní komunikací, která je navíc v zimě složitě sjízdná. Region byl již za carského Ruska silně industrializován a to se promítlo i do jeho současného hospodářského významu pro Tádžikistán jako hlavního ekonomického centra země.

Centrální a jižní Tádžikistán, dnes z větší části pod kontrolou vlády v Dušanbe, zahrnuje okolí hlavního města (Hissar, Kofarnichon) na jedné straně a relativně dostupnou úrodnou jižní část země (města Kuljób, Kurgon-Tjube) na straně druhé. Většina současných tádžických politických elit, včetně presidenta Rahmónova, je původem z Kuljóbu. Okolí Dušanbe je také sídlem místních klanů, které se však v celostátním měřítku příliš neprosazují. Hlavní město Tádžikistánu je samo o sobě jakýmsi Tádžikistánem v malém, kde v jednotlivých čtvrtích často žijí pohromadě skupiny se společným místním původem.

Východní území, tzv. Autonomní provincie Horský Badachšán, jsou dostupná po jediné komunikaci spojující Dušanbe s centrem Autonomní oblasti Horský Badachšán s Chorogem kyrgyzským Ošem po tzv. Pamírské dálnici. Právě zde vládli vždy víceméně samostatní begové (Vachánský, Iškašimský apod.) a dodnes je tato část země pouze málo ovládána z centra - faktickou vládu zde vykonávají především místní klany a dnes také narkomafie.[[ii]]

Toto rozdělení země podporovalo vznik klanů, navenek poloautonomních na druhých, uvnitř naopak silně zpevněných rodinnými i místními vazbami. Klanové struktury se v Tádžikistánu zachovaly více než v kterékoliv oblasti Střední Asie. Klany jsou seskupeny především podle místní příslušnosti a základ tvoří čtyři výše zmíněné oblasti.[[iii]]

Občanská válka v Tádžikistánu a její následky

Historie novodobého Tádžikistánu je především historií permanentní nestability. Mírový vývoj v nové nezávislé zemi trval pouze několik měsíců. V průběhu jara 1992 začala postupná eliminace jiných než kuljóbských a chodžentských klanů z vedoucích pozic v zemi. Symbióza těchto dvou oblastí byla patrná i v období Sovětského svazu, kdy „jižané“ z Kuljóbu tvořili převážně politickou elitu, zatímco severní Chodžent držel ekonomiku a vnější vazby. Ostatní oblasti byly prakticky vytlačeny z účasti na správě země.[[iv]] Tyto oblasti tak vytvářely opozici vůči rodícímu se novému režimu, složenému, podobně jako v dalších postsovětských zemích, z bývalých komunistických špiček.

V čele protivládních demonstrací v květnu 1992 stanula převážně „zelená opozice“, pod vedením islámské strany obrody Tádžikistánu a Demokratické strany. Na nedalekém náměstí se setkávali vládní přívrženci, často přivážení autobusy ze klanově spřízněných  jižních a centrálních oblastí. Spory těchto dvou táborů přerostly z demonstrací v regulérní občanskou válku.[[v]]

Zde proti sobě stály vládní jednotky podporované především Ruskem. a tzv. Spojená tádžická opozice s hlavní rolí Islámské strany obrody Tádžikistánu [[vi]] s přílivem peněz z islámských zemí, dodávkami zbraní z Afghánistánu, ale i z obchodu s narkotiky, který se v této době znamenitě rozbujel na afghánsko-tádžickém pomezí. Konflikt však neměl charakter boje mezi islámským fundamentalismem a ateistickými postkomunistickými špičkami. Nelze jej hodnotit ani jako etnický, ale jednalo se především o boj o moc mezi regionálními elitami.

Válka skončila po 5 letech naprostým vyčerpáním země. Pod tlakem postupujících tálebánských jednotek v Afghánistánu [[vii]] byla mezi vládou v Dušanbe a Spojenou tádžickou opozicí podepsána 27. června 1997 v Moskvě konečná mírová dohoda. [[viii]]

Opozice podle této dohody získala do řádných voleb třicetiprocentní zastoupení ve všech vládních strukturách, křeslo klíčového silového ministra a některé další výhody. Zdaleka ne všechna ustanovení této dohody však byla dodržena. Umírnění představitelé opozice, včetně jejího předáka Saida Abdulló Núrího, naopak nedokázali odzbrojit některé své radikální velitele, kteří si za války zvykli na tučné zisky z ilegálního přeshraničního obchodu se zbraněmi a narkotiky. Někteří analytici dokonce upozorňují, že tento stav nejenže vůdcům opozice vyhovuje, ale upozorňují i na možné pokračující kontakty mezi opozičními politiky, ozbrojenými skupinami a Tálebánem,[[ix]] přestože všechny tyto strany takovou možnost vylučují.[[x]]

Mírový proces se formálně završil v letech 1999-2000. Na podzim 1999 proběhly presidentské volby, které měly velmi podivný charakter. De facto se jich zúčastnil pouze jediný kandidát – dosavadní president Rahmónov. Opoziční kandidát Spojené tádžické opozice a bývalý místopředseda Islámské strany obrody Tádžikistánu [[xi]] Davlat Usmón kandidaturu odmítl. Kvůli formální pluralitě voleb byl nakonec zaregistrován, přestože nedosáhl požadovaného počtu podpisů na svou podporu. Ve volbách však drtivě zvítězil Rahmónov. [[xii]]

Porážka opozičních sil však ještě nebyla dovršena. V únoru a březnu 2000 se konaly parlamentní volby, ve kterých opozice získala pouze 2 křesla ze 63 v dolní komoře tádžického parlamentu (Madžlisi Oli). V obou případech byly volby na středoasijské poměry relativně korektní a vládnoucí garnitura se nemusela příliš namáhat s odstavením opozičních sil, protože Spojená tádžická opozice se nalézala ve stádiu faktického rozkladu díky neshodám předáky jednotlivých stran. Těmito volbami navíc ukončila svou činnost tzv. Komise národního usmíření v čele se Saidem Abdulló Nurím, která podle mírové smlouvy z roku 1997 měla zemi dovést k demokratickým volbám. Opozice v čele s islamisty tak ztratila kontrolu nad významnými posty v zemi a na další vlád se v současnosti podílí pouze málo. Většinu v parlamentu má dnes Lidově-demokratická strana Tádžikistánu v čele s presidentem Rahmónovem, podporovaná vesměs propresidentskými nezávislými kandidáty a komunisty.[xiii]

Poválečné problémy země se soustřeďují do několika okruhů problémů :

-         ekonomická slabost země

-         nekontrolovatelnost některých území země (zejména sever a východ)

-         nestabilita v Afghánistánu, obchod s narkotiky a islámské extrémní síly

Ekonomika sice v posledních dvou letech začíná růst, je nutno si ovšem uvědomit, že tento růst vychází z velmi nízkého základu. [[xiv]] Bez pomoci jiných zemí, především Ruska, několika nadací a humanitárních organizací (Aga Chán v Horském Badachšánu) by se země ocitla v ještě větších ekonomických problémech.

Afghánský faktor ve středoasijské a tádžické politice

Nestabilita v Afghánistánu, obchod s narkotiky a islámský extremismus jsou spojenými dny téže nádoby. Střední Asie se v 90. letech stala místem, kudy proudí asi 80% afghánské produkce opia. [[xv]] První zemí, kudy většina drog prochází, byl právě snadno prostupný Tádžikistán. Mnozí obyvatelé chudých oblastí Badachšánu se z nedostatku jiného možného výdělku dali na narkoobchod. Postupně se vytvořily některé drogové klany, které ovládly tento výnosný obchod od afghánských hranic až po Moskvu.

K největším narkobaronům patří dnes již všeobecně známý Džumambaj Chodžijev, zvaný  Nomóngóní, bývalý polní velitel z tádžické občanské války, jeden z těch, kteří se odmítli podřídit se odzbrojení podle tádžické mírové dohody. Postupně si „Džuma“ vytvořil největší obchod s narkotiky na trase Afghánistán – Tádžikistán – Fergánská kotlina. Když kyrgyzské a uzbecké úřady začaly postupně jeho obchody mařit, rozhodl se využít napjaté sociální a ekonomické situace v oblasti a podařilo se mu naverbovat množství nezaměstnaných, zejména mladých, lidí vidinou práce a peněz. Jejich „vymývání mozků“ proběhlo v výcvikových táborech v Tádžikistánu, Afghánistánu a Pákistánu za podpory Tálebánu. Výsledkem byly dvě ozbrojené operace v létě 1999 a 2000, když s několika muži Džuma a jeho pomocníci napadli Batkenskou oblast v jižním Kyrgyzstánu, přičemž hlavním deklarovaným cílem byla Fergánská kotlina. Jednalo se zřejmě o první pokusné balónky, které měly prověřit síly a možnosti středoasijských států. Ukázalo se, že slabá kyrgyzská armáda je schopna odvrátit útoky několika stovek mužů v horách jen s krajními obtížemi a i uzbecká armáda, která je považována za nejlépe vyzbrojenou v oblasti, neukázala zvláštní připravenost čelit útokům těchto skupin. O málo početné a nedobře vyzbrojené tádžické armádě ani nemluvě. Ani přítomnost ruské 201. motostřelecké divize a ruských pohraničníků v zemi nedokázala zabránit poměrně volnému průniku ozbrojenců do Tádžikistánu.

O tom, že Afghánistán se může pro Střední Asii stát hrozbou, není dnes již pochyb. I když se před několika lety diskutovalo o vpádu vojsk Tálebánu do Tádžikistánu, ukazuje se, že destabilizace situace může jít i jinou cestou – cestou malých, ale dobře vyzbrojených guerillových skupin, které jsou velmi dobře vyzbrojené a proti kterým se těžko bojuje, zvláště v tak náročném a členitém terénu jakým je Pamír.

Tyto skupinky, soustředěné dnes především okolo Džumy Nomongóního, se oficiálně zaměřují na islámskou propagandu, která nachází ohlas hlavně mezi sociálně slabými vrstvami ve Střední Asii. Sám Nomóngóní je však spíše než islámský extremista pragmatický obchodník, který za islámskými hesly vidí reálnou situaci ve Střední Asii a dokáže velmi dobře využívat slabostí současných států ve svůj pro svůj obchod, soustředěný na přepravu narkotik. Z čistě pragmatických důvodů si také vybral Tádžikistán jako jednu ze svých základen. Slabost tádžické centrální vlády při kontrole některých území umožňuje de facto neomezený pohyb všem ozbrojeným skupinám, včetně převozu narkotik a zbraní. Vyskytlo se i několik případů spolupráce ruských pohraničníků s místními převaděčskými a pašeráckými strukturami.

Do vývoje v zemi se dále promítají zájmy několika bližších i vzdálenějších zemí. V první řadě je to Rusko, které v Tádžikistánu vidí štít před „islámským nebezpečím“ na vlastním území z Afghánistánu, který podle Moskvy podporuje militantní čečenské bojovníky. [[xvi]]

Spojené státy sice oficiálně podporují ruský boj proti Tálebánu a jejich snaha o získání teroristy číslo 1 – Usámy ben Ládína – je navenek jakkoliv velká, zdá se, že pod touto pokličkou se skrývá snaha o oslabení Ruska jeho zavlečením do konfliktu ve Střední Asii.[[xvii]]

Závěr

Na jaro nebo léto letošního roku se předpokládá další ozbrojený střet ve Střední Asii, ve kterém jsou nejohroženějšími oblstmi Tádžikistán, Kyrgyzstán a Uzbekistán. Podle údajů německé rozvědky je v současnosti připraveno v afghánských táborech okolo 2-3000 dobře vyzbrojených bojovníků.[[xviii]], což je několikanásobně vyšší počet než v předchozích letech. Znamená to přípravu rozhodujícího úderu Džumy Nomongóního? O tom lze momentálně vést pouze spory.

Ekonomické problémy, rozvrácenost hospodářství a nestabilita činí z Tádžikistánu zemi se zvýšenou citlivostí k nestabilitě v okolních zemích. Snaha o ochranu před touto novou vlnou nestability, která pochází především z Afghánistánu, nutí tádžické představitele obracet o pomoc k vyspělejším zemím blízkého i vzdáleného regionu, v první řadě k Rusku, jehož vliv na dění v zemi se dnes začíná podobat jistému vazalskému vztahu. Navíc roztříštěnost země, kdy vláda fakticky ovládá pouze její menší část ohrožuje samu existenci nezávislého státu.


[[i]]   K historii oblasti např. Johnston, Charles : Darwaz and Karategin : An Etnographical Sketch. In: The Asiatic Quarterly Review. New Series – Volume III., January – February, 1892, The Oriental University Institute, London. možno najít na stránce http://www.angelfire.com/sd/tajikistanupdate/darkar.html. Svědectví o oblasti na počátku 20. století např. Malý, J. J. : V roklinách Darvázu. Družstevní práce, Praha, 1941.

[[ii]] Pro starší dějiny Badachšánu např. Tarich-i Badachšán [Dějiny Badachšánu], Faksimilie rukopisu s překladem do ruštiny. Vostočnaja literatura RAN, Moskva, 1997.

[[iii]] Podrobněji ke klanovému faktoru Tádžikistánu např. Horák, Slavomír : Občanská válka v Tádžikistánu 1991-1997, http://slavomirhorak.euweb.cz/Tadzikistan-obcanskavalka.pdf. Obecně ke středoasijské společnosti např. Poljakov, S. P. : Tradicionalizm v sovremennom sredneaziatskom obščestve, Centraľnyj dom naučnogo ateizma, Moskva, 1989.

[[iv]] Ačkoliv v 80. letech díky zapojení sovětské armády do konfliktu v Afghánistánu ministr vnitra Tádžické SSR tradičně pocházel z Badachšánu.

[[v]] Blíže k občanské válce Horák, Slavomír : Občanská válka v Tádžikistánu, viz. pozn.  3 (DOPLNIT přesně) nebo Mikuľskij, D. V. – Buškov, V. I. : Anatomija graždanskoj vojny v Tadžikistaně. Institut etnologii i antropologii RAN, Moskva, 1997; případně Malašenko, A. – Koppiters, B. – Trenin, D. (eds.) Etničeskije i regionaľnyje konfliktty v Evrazii I - Centraľnaja Azija i Kavkaz. Ves mir, Moskva, 1997.

[[vi]] O této straně blíže Horák, Slavomír : Islámská strana obrody Tádžikistánu, Euroasijský express, 1/2001, http://euroasia.euweb.cz/1-2000_horak.htm (DOPLNIT!!)

[[vii]] Šlo zde o obavu ze vpádu vojsk Tálebánu do Tádžikistánu. Abdullaev, Rašíd – Babachanov, Umed : Děkujeme Tálibánu za mírovou dohodu v Tádžikistánu. In : Mezinárodní politika, 11/97, str. 22-23.

[[viii]] Překlad této dohody viz Horák, Slavomír : Občanská válka v Tádžikistánu (viz pozn. 3).

[[ix]] Sadulloev, A. : Štrichi k portretu Saida Abdullo Nuri, IAŽ “Fergana“, 2.4.2001, http://www.caapr.kz/show.php?caa0204-03.htm

[[x]]  Cornell, S. E : Interview with Seyid Rakhmatullah Hashimi, Senior Official, Foreign Ministry, Islamic Emirate of Afghanistan (Taliban). In : Central Asia and Caucasus Analyst, 28.3.2001. http://www.cacianalyst.org.

[[xi]] O její činnosti do roku 2000 např. Horák, Slavomír : Islámská strana obrody Tádžikistánu. In : Euroasijský express, 1/2001, http://euroasia.euweb.cz/1-2001_sa_horak.htm.

[[xii]] Emómalí Rahmónov získal 96,9% odevzdaných hlasů, zatímco jeho soupeř dostal pouze 2,3% hlasů. Stručné informace o volbě presidenta a životopis obou kandidátů např. Horák, Slavomír : Osobnosti v Tádžikistánu, 2000. http://slavomirhorak.euweb.cz/bustan3-2000.htm.

[xiii] Přesné výsledky voleb Hizbi Demokrati-Chalkii Todžikiston/Lidově-demokratická strana  Tádžikistánu (64,5% hlasů, 30 křesel v parlamentu), Hizbi komunist/Komunistická strana (20,6%, 13 křesel), Hizbi Nohzotii Islomii Tadžikiston/Strana islámské obrody Tádžikistánu (7,5%, 2 křesla), nezávislí (vesměs pro lidově-demokratickou stranu 15 křesel, další 3 křesla neobsazena. (zdroj Agora : http://www.agora.stm.it/elections/tajikistan.htm)

[[xiv]] Úroveň HDP byla podle Světové banky (www.worldbank.org) v roce 1998 990 USD/obyv. podle party kupní síly). Přírůstek HDP pro rok 2000 se předpokládal okolo 4%, CIS, Times of Central Asia, 5.1.2001.

[[xv]] Rok 1999 byl nejúrodnějším v posledních letech. Předpokládá se, že v Afghánistánu bylo sklizeno 4700 t opia.

[[xvi]] Tálebánská vláda v Kábulu jako dosud jediná v roce 1998 uznala samostatnost Čečenské republiky Ičkeria.

[[xvii]] K americko-.ruským vztahům v průsečíku Střední Asie a Afghánistánu např. Cornell, Svante – Sultan, Maria : Afghanistan as Center : Cenrtas Asia’s New Geopolitics. In : Central Asia and Caucasus Analysit, Noveber, 22, 2000, http://www.cacianalyst.org (Archive).

[[xviii]] Magda, Viktoria : Opasnosť s Juga. In : Russkij deadline, 28.3.2001. http://www.caapr.kz/show?phpcaa2803-02.htm.