Cestování   Home page   Moldávie   Publikační činnost

Sdělano v PMR

(Lidé a Země, 9/2004, s. 82-86)

Ranní spěšný motorák Kišiněv-Oděssa se ospale kolébá krajinou a v „luxusním“ video vagónu se promítá přihlouplá americká kriminálka, při které si rusista může pouze osvěžit zásobu ruských vulgárních výrazů (matu). Moldavské železnice se evidentně poučily z podobných videovagónů na Západě, ale typicky po sovětsku. Celá legrace stojí asi 15 korun příplatku a pomůže nám překonat dobu cesty do Podněstří.

Za ranního rozbřesku vystupujeme v Tiraspolu do davu malých obchodníčků, čelnoků, s ohromnými taškami, kteří jedou se svým zbožím na Ukrajinu. Podobně se tuto chvíli pohybují po celém bývalém Sojuzu desítky, možná i stovky tisíc jejich „kolegů“. Ale nás vítá Podněsterská moldavská republika.

Na počátku 90. let zde vypukl trochu zapomenutý konflikt v Evropě, jehož kořeny sahají přinejmenším do roku 1939. V srpnu tohoto roku byl podepsán nechvalně známý pakt Molotov-Ribbentropp, neboli smlouva o neútočení mezi SSSR a Hitlerovskýma Německem. V jeho tajných dodatcích si obě totalitní diktatury rozdělily vzájemné sféry vlivu. Sovětská strana tehdy dostala volnou ruku k obsazení tzv. Besarábie neboli pravého břehu řeky Dněstr. Levý břeh, tedy zhruba území dnešního Podněstří, již tehdy bylo součástí Sovětského svazu jako Moldavská autonomní sovětská socialistická republika. Pravda, moldavsky, respektive rumunsky hovořícího obyvatelstva bylo tehdy poskrovnu – převahu zde mají dodnes Ukrajinci a Rusové. Praktická realizace paktu proběhla o rok později, kdy Sovětský svaz obsadil ve válce s Rumunskem „svá“ území a byla vytvořena Moldavská sovětská socialistická republika.

Stop rumunizaci

Střih v ději a dostáváme se o padesát let později. Tehdy bylo na obou březích Dněstru plno nacionalistického nadšení, ve kterém se radikálnější část kišiněvské inteligence klonila k „rumunizaci“ země, a dokonce se objevily i hlasy požadující připojení Moldávie k Rumunsku. Zastánci spojení s „velkým rumunským bratrem“ zapomněli na početné slovanské obyvatelstvo, jež tyto kroky rozhodně nevítalo s jásotem. Když se k tomu přidaly osobní ambice regionálních vůdců a v srpnu 1989 zavedení rumunštiny jako oficiálního jazyka celé Moldávie, byl oheň na střeše. Průmyslová oblast Podněstří v čele s Ruskem podporovaným předákem Vladimirem Smirnovem vyhlásila v roce 1990 nezávislou Podněsterskou moldavskou republiku (PMR). Po rozpadu Sovětského svazu se spor zvrhl ve válečný střet, který trval dva roky (1992-1994). Vojensky však byla situace relativně jednoduchá. Podněsterské armádě, která byla podporována ruskými vojenskými posádkami v oblasti, stačilo obsadit mosty přes Dněstr a nebylo v podstatě co řešit. Konflikt ustrnul na mrtvém bodě až do podpisu příměří v roce 1994. Od té doby zůstává jeho řešení v nedohlednu – Kišiněv nabízí širokoou autonomii, zatímco v Tiraspolu nadále místní špičky sní o rovnoprávné konfederaci a do té doby si užívají pocitu samostatnosti. Samozvanou republiku sice nikdo neuznal, to však mírně autoritářskému prezidentu Smirnovovi zjevně nevadí. Jeho „dítko“ pod zkratkou PMR zůstalo určitým skanzenem socialismu s atributy mafiánského policejního státu.

Byznys čelnoků

V čele bezpečnostního aparátu stojí místní ministerstvo státní bezpečnosti, které žije především z „výpalného“ úspěšných podnikatelů. Zbytek úzké ekonomické elity se živí velkými obchody, přičemž populární jsou především zbraně, kterých zde po odstupující sovětské a nyní ruské armádě zůstalo mnoho. A tak se zbraně z Moldávie objevily například ve vzdáleném afghánském konfliktu. Místní politika je vůbec tak trochu rodinný podnik, zkorumpovaný, ale v podstatě přinášející vládnoucím klanům solidní zisky. Většina mocenských nitek se pochopitelně sbíhá k nejvyššímu představiteli země a jeho lidem. Na demokracii si nikdo moc nehraje, koneckonců i ti, kteří se považují za opozici, jsou v podstatě pouze konkurenčním klanem.

Většina běžných lidí má ovšem do představy ráje, který jim byl při odtržení slibován, ještě dál než „sousední“ Moldávie od uznání samostatnosti Podněstří. Areály továren, které byly dříve motorem moldavské ekonomiky, dnes svou pustotou připomínají kulisy pro kriminální filmy a většina lidí žije ze systému „koupit či vypěstovat a s určitým ziskem prodat“. Bazarem a tzv. „malým byznysem“ čelnoků také prochází více jak polovina obchodního obratu země. Obyčejného člověka „samostatnost“ spíše obtěžuje. Na cestě do Kišiněva mají o jedno otravování a úplatky na „hranicích“ více. Většina obyvatel má beztak moldavské pasy, i když tiraspolská registrace je v Kišiněvě pouze důvodem k vydírání ze strany zkorumpované milice.

Netrvalo dlouho a Podněsterská republika skutečně potvrdila svůj lehce policejní status. Nejistota, se kterou jsme na tiraspolském nádraží hledali místním lidem dávno známé odjezdy vlaků zpětne, přilákala pozornost místního milicionáře. Při svých zkušenostech s jeho „kolegy-menty“ z jiných koutů bývalého sovětského impéria očekávám cokoliv. Jeho reakce mě velmi překvapila – v klidu si prohlédl moldavská víza, uznal je za hodné pohybu po Podněstří a na závěr se jenom tak ze sportu zeptal naučenou anglickou větou: „Aren’t you spy?“ Své špiónství jsme rozhodně popřeli a byli milostivě propuštěni do „víru velkoměsta“.

Tiraspol působí hodně venkovsky a nijak nepřipomíná centrum samozvané republiky. Nejživějším místem města zůstává bazar. Pravda, pirožky zde koupené lze prohlásit za nejlepší v Moldávii, ale zboží je zde méně než na kdejakém menším bazaru v Kišiněvě a koupěschopnost obyvatel se evidentně pohybuje v ještě menších číslech než „za řekou“.

Byl jsem až trochu překvapen, že se na ulicích neobjevuje zvlášť silná politická propaganda, tak typická pro téměř všechny post-sovětské republiky, včetně sousední Ukrajiny. Až na výjimky nikde nevisí plakáty a billboardy hrdě hlásající o nezávislosti neuznané republiky. Nenašli jsme ani portrét „velikého“ prezidenta Smirnova. Jenom na nádraží se válel za jedním oknem trochu omšelý plakát „12 let nezávislosti PMR“.

Nezávislost tak působí trochu podivně. Ano, funguje vlastní měna, podněsterský rubl, jenomže velké obchody se stejně dělají v dolarech, rublech nebo nově v eurech a pro turistu zůstávají místní bankovky zajímavým suvenýrem. Pro nás je ale sympatické, že všude zní ruština. Přestože se na většině území Moldávie dá rusky domluvit, přece jen už se člověk neubrání určitému pocitu odcizení. Hovoříte sice „jazykem všeobecného dorozumění“, ale všude okolo zní jiná řeč. To se v Podněstří nemůže stát. 

Lenin a Suvorov

Symbol nezávislé republiky tvoří obrovský palác vlády a presidenta v klasickém sovětském monumentálním stylu, před kterým nadále ukazuje ke světlým zítřkům soudruh Lenin. Celému velkému, ale vesměs prázdnému prostranství centra města mezi palácem a bazarem vévodí jeho starší konkurent – generál Suvorov na koni v několikanásobně nadživotní velikosti. Dnes je tento muž tamější historickou postavou číslo jedna, což dokazují i bankovky PMR, všechny s jeho přísným generálským pohledem. O mnoho více k vidění tady ani není, a tak míříme na cestu do druhého velkého města republiky Bendery. Zde byla vystavěna v 18. století velká vojenská pevnost a dodnes v ní sídlí vojenská posádka – postupně se ztenčující ruský kontingent.

Cesta trolejbusem č. 19 překračuje řeku Dněstr. Zde začínají Bendery – předpolí na pravém břehu Dněstru, které Podněsterské gardy, tedy jakási armáda PMR, udržela. Přivítání zařídil vojenský post s maskováním a kulometným hnízdem. Celá formace je poněkud podivně namířena na druhou stranu Dněstru, tedy proti vlastní Podněsterské republice. Cíl tohoto opatření mi zůstal záhadou. Za mostem následuje ukázka holdu podněsterské nezávislosti – pomník s tankem. Benderskou pevnost jsme, vzhledem k vojenské posádce, ani nezkoušeli navštívit. Město je přece jen oproti Tiraspolu trochu živější. Možná je to také tím, že bazar je roztažený na ulicích po celém centru, tak se nám to zdálo trochu více lidnaté. 

Můj spolucestovatel, „sběratel“ ochutnávek piva, hledal mok, který by byl vyroben v PMR. Pomohla nám jedna dívka, která přišla ke stánku jako beduín po přechodu Sahary. Přišla ke stánku a zoufalým hlasem beduína před oázou se zeptala: „u vas jesť Staraja kreposť?“ Když někdo potřebuje, tak potřebuje. Skutečně se na láhvi drobným písmem vyjímalo „sdělano v PMR“. Upřímně řečeno, podobný hnus už jsem dlouho nepil.

Uspokojeni tímto „turistickým“ zážitkem se vydáváme podél kolejí na nádraží Bendery, odkud nás souprava „spěšného vlaku“ Oděssa – Kišiněv odváží z tohoto podivného a lehce schizofrenního světa. Z okolní krajiny dýchá jakýsi dřímající poklid. Podněstří, stejně jako zbytek Moldávie, je prostě taková obyčejná, i když trochu zvláštní země, kde není nic tak významně pozoruhodného.

Jak do PMR

Víza za 40 USD

·           Každý, kdo se chce z Čech vydat do Podněsterska, musí zamířit nejdříve do Kišiněva. Třikrát týdně tam létá letecká společnost Air Moldova International, zpáteční letenka včetně poplatků však stojí okolo 12 500 Kč.

·           Pokud pojedete po zemi, nejefektivnější je cestovat vlakem do rumunského pohraničního města Iasi. Toto příjemné město bylo v minulosti hlavním městem Moldavského knížectví. Z Iasi přes hranice do Moldavska se dostanete vlakem, autobusem nebo taxíkem. Nejlepší možností je autobus, který jezdí čtyřikrát denně zhruba za 3 USD až do Kišiněva.

·           K cestě do Podněsterska, respektive Moldavska, potřebujete víza. V souvislosti se vstupem do EU by Moldavsko mělo uplatňovat zjednodušený vízový režim, k vydání turistického víza by ani teoreticky nemělo být vyžadováno pozvání. Víza do Moldavska je nejlépe domlouvat s moldavskou konzulkou v Budapešti, která přijíždí zhruba 1x za měsíc do Prahy (její úřad najdete v ulici Dukelských hrdinů 22). Cena za měsíční turistické vízum je 40 USD.