Slasti a strasti na Střeše světa

 

„Pamír není pouze množství hor, je to jiný rozměr, zázračná země se svými zákony, které jsou nepostižitelné pro svět rovin. Pro úplné vyobrazení těchto hor nestačí žádné barvy. Tady budoucnost vyráží z minulosti, tady zurčí čistý hlas svědomí jako pramen živé vody. Tady se duše vrací ke svým dávným kořenům. To je prostor, který se nezývá Pój-i mír, Pój-i mehr nebo Bám-i dunjá – Země světla, Nebeská země nebo Střecha světa.“ (Gorněnskij Joann: Legendy Pamíru a Hindúkuše)

 

Cesta na Pamír začíná na OVIRu (Oddělení víz a registrace) ministerstva vnitra Tádžikistánu v Dušanbe. Přece jenom jde o pohraniční oblast a každý cizinec může vyvolat podezření, problémů je příliš mnoho – drogy, terorismus, pašování. Ale o tom dále. Po menších problémech držíme v rukou malý lísteček, který se v dalších dnech několikrát ukázal jako klíčový. Jsou na něm vyjmenovány všechny regiony Badachšánu, včetně Sarezského jezera, o němž také ještě půjde řeč. Potom už stačí zajít některé ráno na „Badachšánskou avtobazu“ nebo na nedaleké letiště, odkud se několikrát týdně odlepuje JAK-40 a směřuje mezi pamírskými velikány do Chorogu, centra horské oblasti. Zajímavější je však skoro dvoudenní cesta po zemi, která vede po území, kudy ještě před několika lety procházela fronta občanské války a později se celá oblast stala centrem jenom málo kontrolovaným regionem země. Dnes je cesta zpestřena řadou závor GAI, tedy dopravní policie, která se soustřeďuje především na vybírání úplatků. „Na každém postu pět tisíc rublů,“ stěžuje si náš řidič. (5 000  starých tádžických rubů je rovno pěti sómóní, asi tedy 45 korun). Není divu, z částky 75 sómóní za každého z osmi pasažérů mnohokrát spravovaného GAZíku mu takovým způsobem mnoho nezbude. Během dvou dnů v autě si mnohokrát promítám film dějin této oblasti, jak je zaznamenala kronika Tarích-e Badachšán (Historie Badachšánu) i nedávné události.

Trocha historie nezabije

V Balásijánu (Badachšánu) žijí muslimové se zvláštním jazykem. Je to velká země – místní vládcové se chlubí, že jsou předky Alexandra Makedonského a dcery Dáreia, velkého krále Persie. Zde se těží drahé kameny, krásné a vzácné. Lidé těchto krajů jsou velmi stateční.“ (Marko Polo, okolo roku 1270).

 

Marco Polo na cestě Pamírem využil v tehdejší době stále fungující Hedvábnou stezku, jejíž jedna z větví vedla z čínského Kašgaru a na Pamírské plató vstupovala nedaleko Murgabu, dnešního centra východního Badachšánu. Hlavní pamírská silnice ji dnes kopíruje až do Chorogu, kde byl přechod přes bouřlivou řeku Pjandž do afghánské části Badachšánu.

Právě po této cestě prošli prakticky všichni významnější vládcové střední Asie – ve starověku Kúšánská říše, Heftalité, později Sámánovci, Čingischán, Timur a ještě blíže k současnosti i Bucharský emirát a Kokandský chanát, abychom jmenovali alespoň některé. V 19. století se stala oblast několikrát předmětem sporu mezi Bucharou a Kábulem. Přesto si zde zachovali moc především místní vládcové, kteří bojovali střídavě s jedním nebo druhým státem, případně mezi sebou (Tarích-i Badachšán, Historie Badachšánu, Moskva, Vostočnaja litěratura, 1997).

Malý kousek hornaté země se na konci 19. století dostal do zorného pole dvou světových supervelmocí – Ruska a Velké Británie, jejichž hranice se v této době posouvaly stále blíže k sobě, což se pochopitelně nelíbilo ani britským ministerským předsedům, ani ruskému carovi. Takto vypráví o poměrech na konci 19. století český cestovatel a etnograf Emanuel Fait: „Hranice pamírská upravena smlouvou s Anglií r. 1873, aby obě říše odděloval horní to Amu-darje. Když však Číňané a Afgánci usilovali rozšířiti své panství do velehor, vzchopili se Rusově a r. 1891 pronikli až k Hindúkuši. Při obhlídce Pamiru pod velením plukovníka Janova zajat u mohyly Bazaje (Bazaj-i-Gumbez) kapitán královské gardy angl. Zounghusband, později proslulý náčelník výpravy tibetské r. 190. Donucen vrátiti se do Indie zacházkou přes Kašgarsko. Druhý důstojník britský, Davisson zadržen na Jašil-kule, když kreslil právě mapy ruského území, všechny náčrtky mu odňaty a poslán do své vlasti v průvodě kozáků přes evropskou Rus.

Narazivše na Afgance u Jašil-kulu, přinutili je k ústupu 1892. Aby se proti novému přepadu zabezpečili, provedli v krátké době stavbu těžce dostupného Pamirského postu, ozbrojeného kulomety a četným dělostřelectvem. Opevňovací práce i na některých druhých místech na „střeše svět“ provedeny v létech 1892-94. Pro posádku na dobu krutých mrazů upraveny pohodlné polopodzemní zemljanky. Počalo se nově vyjednávati mezi vládou anglickou a ruskou a ovocem úsilné snahy byla smlouva ze dne 11. března 1895. Bucharsko pod rusým protektorátem obdrželo chanát Rošan a Šugnan, Číně přikázáno území Sarykol, ačkoliv hranice v těchto stranách není přesně stanovena. Afganistani ponechány horské kotliny na jih od vrchoviska Amu-darje. Z vlastního ruského Pamiru utvořena volost, podřízená ošskému újezdu. Fait, E.: Národové středoasijští, Praha, 1910, s. 22-23).

Proto dnes po sjezdu do prvního badachšánského města Kala-i Chumb (poeticky přeloženo jako pevnost Džbán) se silnice a vesnice okolo ní vinou podél řeky Pjandž (ve Faitově podání Amudarja). Přestože i dnes není život místních lidí zrovna jednoduchý, přece jen obdělávané kousky půdy silně kontrastují s téměř pustými břehy na afghánské straně. Administrativně došlo sice k rozdělení po staletí jednotného regionu, na druhé straně zůstaly zachovány, nehledě na více jak století trvající rozdělení, příbuzenské vazby mezi oběma stranami hranice. Pohraniční řeka Pjandž navíc nebyla nikdy zcela nepřekonatelná a pašeráctví nevykvetlo pouze po rozpadu Sovětského svazu.

Sovětská moc přinesla na Pamír „civilizaci“ v podobě několika závodů, dobývání drahých kamenů a především životodárné tepny – silnici z kyrgyzského Oše do Chorogu a dále do Dušanbe, které se tady neřekne jinak než trakt (z ruského slova cesta). Na sovětské časy se vzpomíná s láskou snad všude. Snad jenom nedopatřením mi jeden z dělníků na Jašil-kulu v centrálním Pamíru řekl, že se cítí lépe, protože je svoboda. Sám ale po chvíli pronesl zaklínadlo, které jsem slyšel od Brestu po Issyk-kul a od Archangelska po turkmenskou Kušku: „Za sojuzu bylo lépe.“

I vztah k dnešnímu Rusku zůstává v srdcích místních lidí vřelý. „Nemáme rádi sunnitské Tádžiky a Afghánce, kteří se chtějí vracet k parandže (ženskému závoji) – to se u nás nikdy nenosilo a teď nás před tím chrání Rusové. Proto nechceme, aby odešli.“ Názor Atavulló-šó od Jašil kulu, nebyl zdaleka ojedinělý. V Chorogu nebo v Murgabu lze vyladit v televizi jediný kanál – ruské ORT, badachšánská televize vysílá jenom několik hodin týdně a tádžický signál sem ještě nedorazil. Když v minulém roce odcházel poslední ruský voják z Murgabu, lidé litovali a litují dodnes.

Národové Pamírští

Jestliže jsem v průběhu pobytu v Tádžikistánu získal pocit, že tádžičtině docela dobře na základě perštiny rozumím, na „Badachšánské avtobáze“ rezignuji. Okolní chaos lidí odjíždějících na Pamír, dohadování se o cenách a nekonečné rozlučky – všechno zpívá pamírsky, řečí, které v Dušanbe prakticky nikdo nerozumí. Možná proto jsou lidé z Badachšánu některými Tádžiky z nížin občas považováni za cizí element nebo za divoké horaly. Sami Pamířené se tomu jenom smějí. Ale na otázku o identitě nejčastěji odpovědí: „Jsme Pamírci.“ Tuto odpověď však uslyšíte pouze posledních několik desítek let. Do sovětského období jsou spíše známy jednotlivé etnické a jazykové podskupiny – Šugnánci v okolí Chorogu, na sever od nich podél Pjandže žijí Rúšánci, na druhou stranu Iškašimci, Ještě dále proti proudu Pjandže jsou vesnice Wachánců a konečně na severu Badachšánu žijí tzv. Jazgulemci. Dnes je toto rozdělení pouze vnímáno jako dialektický folklór, ale v 19. století Šugnánci bojovali proti Rúšáncům a každý národ měl vlastního chána.

Ve východní části Badachšánu se naopak objevují typicky kyrgyzské bílé klobouky (ak kalpak) a pestrobarevné pastevecké jurty. Místní Kyrgyzové jsou nejjižnější výspou svého národa. Některé osady přesáhly až do afghánského Wachánu, odkud však dnes většina kyrgyzských pastevců odešla nebo byla přestěhována. Wachánské Kyrgyzy najdeme mj. ve východním Turecku, kam byli za turecké peníze přesunuti po sovětské okupaci Afghánistánu v 80. letech minulého století.

Nábožensky je celá oblast Badachšánu domovem šíitské ismaílíje, což bylo dalším důvodem podezření pro ostatní národy v okolí – v posledním desetiletí byli Pamírci právě pro svou orientaci považováni za íránské agenty. Nic nového pod sluncem – afghánští šíité, především Hazárové, byli obviňováni úplně stejně. Duchovním centrem Pamířanů je městečko Poršnev, asi 12 km na sever od Chorogu, Místní zázračný pramen podle jedné z legend založil badachšánský rodák Násir Chorou, slavný básník a filosof uznávaný po celém islámské světě. Na tomto místě prý udeřil holí a dal založit poutnické tradici k léčivé vodě.

Pamírský trakt

Cest na světě mnoho,

ale výše nenajdeš,

tu, co vede z Chorogu,

v daleké město Oš

(Jurij Vizbor)

 

Mohl by se klidně jmenovat „trakt žizni“ (cesta života). Relativně udržovaná a především celoročně průjezdná cesta totiž skutečně byla jedinou spojnicí, kudy mohlo v 90. letech proudit zboží pro hladový Badachšán. V Tádžikistánu vypukla občanská válka mezi Ruskem podporovanou vládou a opozičními skupinami pod vedením islámské strany. Na pamírské výšiny se sice boje nedostaly, ale izolace od zbytku země bojovými liniemi a přerušení peněžních toků z moskevského centra rozvrátily na dotacích závislou místní ekonomiku. Základní potraviny nebyly, na chudých horských políčkách se urodilo jenom málo a ukazovat pamírskou tvář na ulicích Dušanbe nebylo radno. „Vládní vojáci naše lidi sebrali na ulicích a už je nikdy nikdo neviděl,“ řekl mi při jedné zastávce náš rúšánský řidič, který dnes několikrát do měsíce jede z Chorogu do Dušanbe. Jediné okno do světa vedlo pouze po traktu do Kyrgzstánu. Většina lidí se sice ve válce přidala na stranu opozice a někteří muži odcházeli na frontu, obyvatel však mělo starosti se živobytím. Po traktu se tak ve velkém začalo vozit opium z Afghánistánu – jediný solidnější výdělek tehdejší doby. Výsledkem ovšem byl růst narkomanie, do té doby v Chorogu téměř neznámé. Proud drog neustal ani po válce, jenom se poněkud zkomplikoval. Na traktu se vyrojilo množství postů s policisty či vojáky, kteří pod záminkou hledání drog, pašovaného zboží či islámských extremistů sedřeli, ostatně jako skoro všude ve střední Asii, z každého projíždějícího poslední kopejku nebo alespoň litr benzínu. „Zaplotiš, pojedeš“ – tato formulka platí jako univerzální heslo pro muže v uniformách a otevírá závory prakticky všech postů. Doby nedávno minulé dnes připomínají pouze dva pohraniční posty u kyrgyzské hranice – několik hodin čekání se tak absolvuje pouze jednou. Na druhou stranu, do Dušanbe, je však situace složitější – zde několikrát kontrolují tádžičtí a ruští pohraničníci a zkuste hádat, kdo jedná s místními lidmi korektněji. „Ale i Rusové jsou úplatní. Džuma Namangání (vojenský velitel tzv. Islámského hnutí Uzbekistánu a místní narkobaron, který se dvakrát v letech 1999-2000 pokusil o vojenskou operaci v jižním Kyrgyzstánu a Uzbekistánu) dával veliteli ruského pohraničního sboru 20 000 dolarů ročně a měl zato volný průjezd pro svá auta se zbraněmi a drogami.“  Podobná tvrzení jsou sice zřejmě legendou, jenomže ani ruští pohraničníci nejsou placeni královsky…

Jak se vám žije?

Pokud by se cizinec zeptal Čecha s blbou náladou, jak se mu žije, obvykle dostane odpověď, že nic moc. Na Pamíru je stálou odpovědí „plocho“, tedy špatně. Jenomže tady se nejedná o frázi. Velká část obyvatelstva dosud žije z humanitární pomoci. Představuje jí pytel nebo dva mouky či další potřeby, které přiváží nadace Aga Chána, potomka místních ismaílitských vládců, jehož předkové utekli před bolševiky do Švýcarska. „Bez Aga Chána bychom tu všichni umřeli hlady, jeho  pomoc byla za války jediná, co nás drželo na vodou,“ uvedl nám Sultan, sám údajný potomek významné ismaílitské rodiny.

Copak v Chorogu, tam se ještě nějaká práce najde, jenomže většina lidí jsou stejně „bizněsmeny“, což v praxi znamená levně nakoupit cokoliv v Oši nebo v Dušanbe, „prouplácet“ se rozumně na několika postech a prodat na tržišti v Chorogu s určitým ziskem. V poslední době se naštěstí neobjevuje tolik drog. Problém však přetrvává. „Po šesté hodině slušný člověk v Chorogu nechodí ven, tam řádí opilí nebo zfetovaní chuligáni.“ Teď je situace s narkotiky lepší, ale těch kteří se „posadili na jehlu“ prakticky neexistuje. Letošní vysoká úroda opia v Afghánistánu navíc opět může vrhnout na pamírské cesty další proudy malých převozníčků. Výdělky zkrátka zůstávají lákavé.

V západním Pamíru je v údolích řek ještě možné něco vypěstovat. Na východ od průsmyku Kajtezek na traktu začíná vysokohorská poušť, na které mohou kyrgyzští pastevci žít pouze ze svých zvířat. V Muragbu je pár lidí, kteří hledají rubíny. „Nejbohatší člověk v Murgabu ví, kde nejít rubíny a má dobré kontakty v Oši,“ říká nám Alik, murgabský Kyrgyz, se kterým sdílíme jeden večer v Chorogu. „Většina lidí stejně kupuje a prodává. Dokud byli ještě ruští vojáci, někteří lidé pracovali pro ně, teď už nemáme ani to,“ dodává zaměstnanec jedné z mezinárodních společností. Badachšán měl v tomto ohledu štěstí – za cíl humanitární pomoci si jej zvolila celá řada organizací. Pro místní obyvatele znamená takové zaměstnání výhru. Dělník na stavbě přehrady na Jašil-kulu financované ze zahraničních fondů si vydělá na místní poměry pohádkových skoro 100 dolarů za měsíc. Platy dalších se pohybují alespoň v řádech desítek dolarů. Pro všechny se ale místo nenajde.

Potom zbývá už jenom lov. Právě nedaleko Jašil-kulu jsme našli nocleh u jednoho z místních „ochotniků“. Stěny jeho obývacího pokoje zdobily dvě ohromné trofeje kozorožce, poměrně vzácného zvířete i na pamírských svazích. Po vypití několika skleniček jeho „vynikajícího“ šípkového likéru se nám potichu přiznal: „Já jsem stejně spíš pytlák a místní ment (policista) mě pronásleduje. Občas si ale něco vezme.“ Prostě post-sovětská klasika.

Sarezská bomba

V povolení na Badachšán jsme měli napsáno Sarez. Na registraci v Kala-i Chumbu, kterou údajně musí projít všichni cizinci, tato poznámka zaujala jednoho z místních „čumilů“, vydávajících se za pracovníka milice. Obrátil se na mě a přísně pohlédl na můj plnovous (ve střední Asii symbolem islamisty a teroristy): „Co jedete dělat na Sarez? Možná, že ty jsi terorista!“ Podobnou urážku jsem nenechal bez pádné odpovědi, ale uvědomil jsem si sílu místní propagandy, která varuje před útoky na „Sarezskij zaval.“ O co jde?

V roce 1910 se při jednom z mnoha místních zemětřesení v centrálním Pamíru uvolnila obrovská masa kamení, která přehradila údolí řeky Bartang. Vzniklo jedno z nejkrásnějších míst Pamáru – jezero Sarez. Krása přírody je však  myslích středoasijských vládců zastíněna možností protržení přehrady, ať již z důvodů dalšího zemětřesení nebo po nějakém teroristickém útoku. Pokud by se něco podobného skutečně přihodila, byla by to největší katastrofa ve Střední Asii – voda by zaplavila desetitisíce kilometrů čtverečních země a postihla by mnoho miliónů obyvatel. Záplavová vlna by podle výpočtů dosáhla vysychajícího Aralského moře, vzdáleného několik tisíc kilometrů daleko. Nebezpečí Sarezské přehrady v posledních letech začala opět zkoumat odborná veřejnost. Těžká dostupnost a nedostatek financí zatím všem výzkumům brání, pouze pro místní policisty se jedná o vítanou příležitost, jak „prověřit“ cizince.

Do svidanija Pamír

Naše poslední pamírská cesta vede z kyrgyzského Murgabu okolo nádherného jezera Karakol s pohádkovým výhledem na sedmitisícovky Pamíro-Alajského hřbetu v čele s Pikem Lenina. Ale není moc času na kochání se přírodou –nastává doba pohraničních postů. Sebevědomý tádžický „kágébešnik“ na prvním z nich jen stěží skrýval odpor k místním národům, u nás se spokojuje s nahlédnutím do batohů. Dostat se na službu na Badachašán je prostě za trest a samota vysokohorských pouští mužům z horkých nížin jižního Tádžikistánu na náladě jistě nepřidá. S překvapením přijíždíme na poslední průsmyk s celnicí, na místní poměry ve velmi honosném stylu. Nechtělo se mi veliteli celnice darovat „od srdce“ knihu s legendami Pamíru. A když nám v batohu objevili mapy, následovala důkladná prohlídka zavazadel. „Máš spoustu podezřelých věcí a vůbec se chováš divně (rozuměj, nedáš nám ani „dárek“), kdoví jestli nejsi špión.“ Místní „vysokoškolsky“ vzdělaní pohraničníci, kteří našli špiónské filmy, ale nikoliv foťák zanechaný na sedadle v autě, nám tak připravili poslední tragikomickou rozlučku s jinak velmi přívětivým krajem, pronásledovaným množstvím problémů.

 

 

Zpět na stránku:

Tádžikistán        Střední Asie        Home Page        Publikační činnost