Další horké léto pod pamírskými ledovci

Slavomír Horák

V roce 1999 se ve Střední Asii opět po několika letech ozvaly výstřely. Tehdy málo známá skupina ozbrojenců vtrhla do zapadlé kyrgyzské oblasti Batken, zajala čtyři japonské geology a jejich průvodce. Ukázalo se, že jde o ozbrojenou složku tzv. Islámského hnutí Uzbekistánu (IHU) pod vedením rodáka z Fergánské kotliny Džumambaje Chodžijeva, který si podle svého rodiště dal jméno Džuma Nomóngóní. Dnes, po dvou sezónách vojenských kampaní ve Střední Asii v létě  1999 a 2000 zná jeho jméno každý, kdo se o středoasijský prostor zajímá.

Ozbrojená skupina Džumy má své základny na území Afghánistánu, kontrolované hnutím Táleban. Jejich hlavním a oficiálně deklarovaným ideologickým cílem je svržení sekularistické vlády presidenta Isloma Karimova v Taškentu a vyhlášení islámského chalífátu. Islámská hesla zde slouží především pro „vnější reprezentaci“ a nábor nových lidí. Ti se většinou rekrutují z mladé populace Fergánské kotliny, postižené ekonomickým propadem a nezaměstnaností, která v této nejlidnatější oblasti Střední Asie dosahuje nejvyšších čísel z celého Uzbekistánu. Hnutí v čele s Nomóngóním využívá silné nespokojenosti s uzbeckou vládou a ideologicky velmi chytře staví v očích místní populace neúspěšnou sekulární vládu proti vládě islámské. Islámská hesla dopadají ve Fergáně na úrodnou půdu – nejvíce reálně věřících a praktikujících muslimů žije právě v této oblasti a zde se také utvářejí nejsilnější islámské organizace. Svými sliby a podporou některých, nejen islámských,  zemí získává stále větší okruh přívrženců z řad místní populace, což začíná být velmi nebezpečné pro současné uzbecké vedení, proti kterému je kampaň namířena.

Islámská ideologie však je pouze vnějším projevem hnutí. Lze téměř s jistotou tvrdit, že se zde střetávají zájmy mnoha stran. Sám Nomóngóní je jedním z největších drogových bossů ve Střední Asii a má pod kontrolou větší část obchodu s narkotiky na trase z Afghánistánu do Ruska, přičemž využívá stále relativně průchodných hranic mezi bývalými post-sovětskými státy i „děravý cedník“ na hranicích mezi Tádžikistánem a Afghánistánem. Situace se však v posledních letech změnila – Uzbekistán například oplotil a částečně i zaminoval své jižní hranice s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem, Rusové zvýšili svou přítomnost při ostraze afghánsko-tádžické hranice (dokonce se uvažuje i o posílení vojenských jednotek dalším ruským kontingentem o síle 3000 mužů). To vše komplikuje Nomóngónímu obchodní stezky.

Na druhé straně se Islámské hnutí obrody Tádžikistánu může opřít o významné donory z řad silně extrémních islámských kruhů po celém světě (udává se, že pouze na kampaň v létě 2000 získal finanční prostředky okolo 25 miliónů USD). Spekuluje se, že za zdroji, které militantní hnutí podporují, stojí i některé významné regionální asijské i mimoasijské země, které mají zájem o destabilizaci situace ve Střední Asii, oslabení vlivu Ruska, Číny a Íránu v oblasti a využití ropného potenciálu tohoto regionu.

V současné době se opět diskutuje o možných nových průnicích ve Střední Asii, které by měly vypuknout na jaře letošního roku. Pro letošní kampaň údajně IHU shromáždilo okolo 1500 lidí (některé zdroje udávají i více), kteří momentálně prodělávají výcvik na základnách v Afghánistánu a Pákistánu. Internetové noviny Times of Central Asia z 9. března 2001 uvádí, že na sklonku minulého roku proběhlo jednání mezi představiteli IHU a Tálebanem o poskytnutí protileteckých a protitankových zbraní, protileteckých mobilních raket Stinger a vrtulníků, které hrají klíčovou roli při přepravě munice a lidí přes afghánskou hranici.

Zbrojí se i na druhé straně barikády – uzbecká armáda byla posílena o nové speciální jednotky, Rusko připravuje dodávky zbraní a vojenského materiálu do všech středoasijských států, což kromě posílení geostrategického vlivu Moskvy v oblasti v sobě nese i čistě vojensko-obranný charakter. Do této hry se dále zapojuje i Peking, který se cítí být ohrožený reálně existujícím separatismem v západních provinciích při hranicích se středoasijskými zeměmi, kde žije významná muslimská menšina a operují zde i některé extremistické síly podporované Tálebanem.

Vše tedy svědčí o přípravě na vojenský střet. Mnozí analytici se domnívají, že v letošním roce půjde o mnohem závažnější konflikt než tomu bylo v minulých letech, které lze tak trochu považovat za zkušební. Hlavním cílem Nomongóního bude zcela jistě opět Fergánská kotlina, kam se bude snažit proniknout přes těžko hlídanou oblast v jižním Kyrgyzstánu. V samotné Fergáně by mohl získat podporu místního obyvatelstva a působit jako faktor, reálně ohrožující Taškent. Této variantě navíc nahrává i současný uzbecko-kyrgyzský spor  o dodávky plynu a nároky na část kyrgyzských teritorií na uzbecké straně a dodávky vody z přehrad v centrální Kyrgyzstánu na straně druhé.

Proti vypuknutí velkého válečného požáru hovoří fakt, že ani jedna strana, která tahá na reálně za nitky, nemá zájem na ozbrojeném střetu v oblastech významných strategických surovin. IHU se tak stává nástrojem politiky zemí, které jej přímo či nepřímo podporují. Situace se však těmto donorům může vymknout kontrole v případě vojenských úspěchů hnutí. V posledních dvou letech se menší oddíly podařilo před příchodem zimy vytlačit. Otázkou zůstává, jak by se situace vyvíjela v případě, že by se uzbecké islámské opozici podařilo vybudovat si v Fergánské oblasti zázemí. Předpoklady pro takový vývoj rozhodně jsou. Jak se Rusové poučili v Čečensku, není v podobných konfliktech důležitá velikost armády, ale především její připravenost a operativnost pomocí menších speciálních oddílů, které by účinněji pomohly zasahovat proti rebelům.

Na začátku jara se ve Střední Asii vynořuje množství otázek a jakékoliv předpovědi ohledně situace po letošním létě jsou věštěním z křišťálové koule. Jedno je ale téměř jisté – ve Střední Asii bude i v letošním roce pořádně horko.