Centrální Kyrgyzstán - Putování mezi jurtami

Na jezero

Ranní autobusové nádraží v Biškeku má jednu výhodu – rozjíždějí se odtud autobusy a „maršrutky“ (dodávky pro asi 8-10 osob) do všech koutů země. Podařilo se nám vyhnout se policistům, kteří odvádějí cizince v naději na korupční zisk a se kterými už máme zkušenost.

Naše „maršrutka“ ve směru At-Bašy a Naryn kdysi bývala sanitkou, ale, podle ujištění řidiče, pojedeme „uraganom“, jen co se najde dostatek lidí, aby se cesta vyplatila. Naštěstí to netrvá dlouho a natřásáme se nejprve po úrodné Čujské dolině, kterou střídají stoupání a klesání v horách centrálního Kyrgyzstánu.

Po čtyřech hodinách a jedné výměně prasklé gumy se za vesnicí Sary Bulak (v překladu Žlutý pramen) objevuje naše konečná. Cedule u odbočky ukazuje lakonicky Tölök - 6, Song Köl – 55. Náš cíl je právě tam, ale nejprve je třeba se tam dostat.

Po hodině cesty přicházíme do vesnice Tölök. V ospalém odpoledni si nás zpočátku nikdo moc nevšímá, dokud nedojdeme na konec vesnice, kde je okolo kolchozu shromážděna většina mužského osazenstva. V tu chvíli nás doprovází chumel dětí a nějaký stařík nás s Honzou objímá s horlivostí, která se nám zdá láskyplná i na místní poměry. Bohužel domluva je náročná, protože kyrgyzsky umíme možná jenom o něco málo hůře než oni rusky.

První tábor rozbíjíme v křoví u říčky za asistence místního hocha z nedaleké místní usedlosti. Dělíme se s ním o naše vločky k večeři. Nevíme, jestli mu to chutnalo, ale říká, že to je „džachši“, tedy jako dobré. Jeho otec, který se na nás také přijel podívat, nám na oplátku přivezl láhev mléka, tedy trochu nedostatkové zboží v naších batozích.

Druhý den poprvé se dostáváme do rukou místních pohostinných pastevců. Zde v údolí zůstává pouze část rodiny - převážně starší z rodu a ženy - obhospodařovat políčka s pšenicí. Ostatní jsou teď v létě nahoře na Song Kölu podobně jako jejich předkové a generace před nimi. Jenom spojení mezi oběma částmi rodiny je díky starým Moskvičům a Žigulíkům o něco častější a rychlejší.

Na cestě nás předjíždí auto s mladíkem okolo třiceti let. Nabízí nám odvoz nahoru na jezero. Když se doví, odkud jsme přijeli, k našemu překvapení odpoví : „Ja služil v Čechoslovakii, u Šumperka – chorošoje pivo, krasivyje děvuški.“ Znovu se přesvědčujeme, že vojenská služba v Československu zanechala v sovětských vojácích vřelý vztah k naší zemi. Nakonec jsme se dohodli na odvozu k jezeru a největší stoupání tak za nás oddřel Moskvič. S malou zastávkou na občerstvení chladiče a menším vyprošťování auta z řeky jsme na místě ve výšce asi 3000 metrů a okolo šplouchají vlny jezera Song Köl.

Podél břehů tyčí stany rybářů, od kterých kupujeme ryby s plánem jejich upečení na ohni. Dřevo, nasbírané ještě dole v údolí, nám však nestačí a jak roztopit kizjaky, tedy uschlá zvířecí lejna, která se tradičně používala k vytápění, protože dokáží dlouho udržet teplo i oheň, pro nás zůstalo záhadou. Ještě, že náš neúspěch neviděli rybáři, kteří se za námi nepřišli podívat. Ti ostatně topí na uhlí, takže by nám stejně možná neporadili.

„Kumys piť?“

Okolo břehů jezera jsou rozesety po několika kilometrech kromě rybářů především pastevci. Pro místní jsme příležitost, jak si popovídat zase s někým jiným, pro nás se otevírají možnosti poznat kyrgyzskou pohostinnost a prostý pastevecký život. .

Hned druhý den našeho pobytu u jezera tak nastává období, které můžeme směle nazvat „kumysovým“. Podél naší cesty „vymetáme“ každou jurtu. Stačí, že se u cesty objeví naše tři malé postavičky s batohy na zádech, a jurty na louce vysílají vyslance se obligátními slovy : „kumys piť?“ Protože nechceme odmítat tak vřelé pozvání, ocitáme se každou chvíli na koberci v jurtě a do našich pijál (širokých misek) jsou dolévány nové a nové litry kumysu. Vždycky jsem si myslel, že je kumys alkoholický nápoj, ale po vypití mnoha litrů denně poznávám, že bychom se po první nebo druhé jurtě už nikam dál nedostali.

Výroba tohoto tradičního nápoje založena na kobylím mléce, které se „dojí“ dvakrát denně, ráno a večer. Nejprve se trochu napijí hříbata a potom již nastupuje člověk. Jedna kobyla dá až 1,5 litrů mléka denně. Čerstvé mléko je trochu hustší a sladší než kravské a je skoro stejné jako u člověka – proto se jím často přikrmují i kojenci. Mléko se potom dlouhou dobu míchá ve zvláštní kádi (čelek) jakousi kvedlačkou, které se říká bišpek. Z tohoto slova také údajně pochází název současného hlavního města Kyrgyzstánu.

Mléko se musí nechat uležet až do rána, aby mírně zkvasilo. Neustálé přilévání čerstvého mléka do starého tvoří tajemství správného kumysu. Proto je také nutné velmi dlouho mléko promíchávat, aby nezkysalo příliš nebo nezalkoholizovalo. Na pastvinách i v údolích je kumys po celý rok, spolu s chlebem a máslem, základní složkou potravy. Na vlastní žaludky se můžeme přesvědčit, že několik litrů kumysu denně, s chlebem a máslem člověka zasytí dokonale. Než si však tělo na takové množství zvykne, působí tento nápoj také jako dokonalé projímadlo – večer po prvním kumysovém dnu musím častěji než jindy odbíhat na stranu. Džuma, jeden z našich průvodců, mi říká, že to je normální reakce a on, který právě přijel z města, má stejné potíže. Vytrácíme se tedy po… společně.

V jurtách

Jak jsme pomaličku obcházeli jezero, zastávky v jurtách se stávaly dokonalou učebnicí poznání místních lidí. Mnozí mladí však již postupně utíkají od těžké venkovské práce do měst a vrací se nahoru k Song Kölu pouze v létě. Mnoho dětí zde tak pouze tráví své prázdniny, jinak se přes rok učí v Biškeku. Pro nás je to štěstí, protože se staršími lidmi bychom se jenom těžko mohli dát do řeči – často totiž nehovoří vůbec rusky. Jeden stařík se sice s námi jen velmi těžko domluvil a většinu konverzace obstará malá štěbetavá děvenka, ale zato na každou naši větu horlivě a nadšeně přitakává : „džachši, džachši“, provázeje svůj slovní projev výrazným odplivnutím.

Ani na noc nemusíme vybalovat své stany – dokonale napojeni kumysem a sytí chlebem odcházíme spát do poslední jurty v příslušném dni. Jenom ráno dostáváme lekci z východní filosofie. Moji kamarádi už by se možná viděli s batohem na zádech na pochodu, jenomže tady nemá čas žádný velký význam. „Hlavně klid, kam byste spěchali, posedíme, vypijeme trochu kumysu, dáme si čaj a posnídáme“. Nikdo nechápe, proč bychom se měli někam hnát, když je tak krásně a můžeme ještě zůstat – vždyť i my musíme mít dosti času.

Nedaleko našich nových srdečných známých ovšem míjíme turistickou vesnici. Snad sem přijíždějí turisté s cestovními kancelářemi, kterým se zde ukazuje život „typického kyrgyzského venkova“. Zmizí i zde pod náporem autobusového cestovního ruchu tradiční místní pohostinnost, kdy nezajít do stanu a nepřijmout od hostitele misku nebo lépe dvě misky kumysu se považuje za urážku? Bude i nadále stačit místním lidem říci „čong rachmat“ (mockrát děkuji), aniž by následovala natažená dlaň. Nejezdíme na hory vyjídat místní lidi, kteří sami nikdy nebudou mít na to, aby se podívali do Čech, ale zároveň nechceme měnit tyto krásné jurty a upřímná srdce místních lidí v turistické skanzeny za velké peníze. Na to také myslíme, když stoupáme přes hory a naposledy můžeme spatřit nádherné jezero Song Köl v malebné kyrgyzské horské scenérii.

Slavomír Horák - Pardubice

slavomir.horak(a)post.cz