Slavomír Horák

Role historie v ideologiích středoasijských režimů

„Jestliže někde vzniká ideologické vakuum, zcela jistě tam začíná vládnout ideologie jiná.“ (Islom Karimov)[1]

 

V rámci hledání vlastní identity, ať již deklarované nebo faktické, se političtí vůdcové mnohých z nově nezávislých států (především se jedná o státy s autoritativními a totalitními režimy) obracejí k různým ideologickým prvkům. Jedním z nejvýznamnějších je interpretace historie, zveličovaní významu historických postav z dějin regionu nebo příslušného národa (či „národa“). Vyhovující interpretace historických faktů se poté stává předmětem celonárodní propagandy, která se prosakuje do všech oblastí veřejného života v dané zemi. Nejinak se tato sféra vyvíjela i v nově nezávislých republikách středoasijského regionu. Ideologie v těchto státech sice ve srovnání se podobnými režimy ve světě nevybočuje ze zaběhlých rámců, avšak vnáší do nich některé svébytné prvky.

 

Střední Asie v minulosti fungovala jako významná křižovatka obchodních cest, především Hedvábné stezky z Číny na Přední východ a do Evropy. Procházeli tudy mnozí dobyvatelé, počínajíc Alexandrem Makedonským přes Čingischána až po Tamerlána. Od 16. století však byla celá oblast poměrně izolována a hlavní proudy světového vývoje se přesunuly do jiných oblastí světa. Až v 19. století se tento region dostal do pozornosti tehdy nejvýznamnějších světových mocností – Ruska a Velké Británie. Rusko v tomto souboji zvítězilo a podmanilo si středoasijské stepi, pouště a hory až do rozpadu Sovětského svazu.

Všechny tyto stručně vyjmenované události jsou dnes reflektovány ideology současných středoasijských států. Legitimita místních autoritářských až totalitárních režimů je více nebo méně zasazována do historického kontextu. Ve všech sledovaných zemích lze vystopovat společné momenty, které sice nepřinášejí nové „trendy“ v této oblasti, avšak jejich absurdita a bizarnost zůstane velmi zajímavým příspěvkem k dějinám ideologických koncepcí.

V příspěvku byly analyzovány především učebnice dějin příslušné země, propagační a propagandistické materiály, internetové stránky, knihy a články, pod nimiž jsou podepsáni prezidenti jednotlivých zemí a oficiální internetové stránky, které neskrývají „správné“ ideologické zaměření. Některé informace a zkušenosti byly potom získány na základě cest autora po uvedených zemích.

„My“ a „Ti druzí“ v národních dějinách

V učebnicích dějin Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu se objevuje především důraz na historii titulárního etnika. Přestože v obou zemích žijí početné národnostní menšiny, výuka jejich historie není příliš žádoucí, a to nehledě na časté věty o multikulturním a mnohonárodním prostředí daného státu. Nelze říci, že by etnické problémy neprovázely dějiny Střední Asie již v minulosti. V 19. století si lidé uvědomovali svou tádžickou/perskou identitu na jedné straně a turkickou identitu na straně druhé. Rozdíly existovaly i mezi turkickými národy – etnonymum Uzbek (případně Sart) tak byl již tehdy spojen s usedlými oblastmi středoasijských oáz, zatímco Turkmen byl většinou spojován s kočovnou populací přibližně pokrývající území dnešní Turkmenské republiky. I v tehdejší době již existovaly spory založené na rozdílnosti jazyka nebo regionální příslušnosti.[2] V současné době se tak zdá, jako kdyby ideologové hledali důkazy proto, který národ je lepší a vyspělejší než ten druhý.

V oficiálních uzbeckých dějinách je potlačována úloha perské (v současném pojetí tádžické) kultury. Podle oficiální historiografie obývají Uzbekové území svého dnešního státu přinejmenším od doby Amíra Timura a již v této době měli rozhodující úlohu ve státních záležitostech. Nejinak tomu bylo, podle oficiální interpretace, i ve státních útvarech, které se zformovaly na území Uzbekistánu v 16.-17. století – Bucharský emirát, Chivský a Kokandský chanát. Z těchto států lze za více uzbecké považovat především Chivský chanát, na němž se podle svědectví maďarského cestovatele Arminia Vámberyho v 19. století hovořilo spíše uzbecky než persky. Bucharský dvůr byl sil persianizován, zatímco na kokandském dvoře se kromě uzbečtiny používaly i východoturkické jazyky (kyrgyzština, karakygrgyzština).[3] Fakt, že značná část dvora turkických panovníků se tradičně hlásila k perské kultuře, je spíše zamlčován. S tímto jevem dnes souvisí i problémy uzbeckých Tádžikům, tj. těch, kteří mají v uzbeckém pasu zapsanou národnost „Tádžik“, což je důvodem k výraznějšímu byrokratickému šikanování (vybírání úplatků, pokut, obvinění ze spojení s islámskými extremisty apod).[4]

Samotní Tádžikové nejsou vůči svým etnickým sousedům o nic přívětivější. Tádžický národ je podle oficiální historiografie i podle lidového podání hlavním šiřitelem kultury ve středoasijského regionu. Dějiny Tádžikistánu se tak v soudobé historiografii v mnohém kryjí s dějinami Uzbeků. Tytéž státní útvary (Bucharský emirát), které jsou v uzbeckém podání označovány za uzbecké, označují v Tádžikistánu za nositel tádžické kultury. V tádžické literatuře se proto nezdůrazňuje turkický původ vládnoucích dynastií, které vlastně pokořili mocné tádžické státy. Rozhodující pro ně zůstává civilizační role ve vztahu k novým vládcům
(hegemonie perského/tádžického prostředí na dvorech, převaha tádžicko-jazyčného obyvatelstva i písemnost, která byla vedena v perštině/tádžičtině).[5]

V Turkmenistánu došla reflexe národních dějin, jako snad ve všech aspektech ideologie, zřejmě do nejbizarnější podoby. Ve svaté knize turkmenského prezidenta Türkmebašyho Ruhnáma se za turkmenské považuje přibližně 70 (!!) dynastií, které prošly Střední Asií, včetně prakticky všech dynastií turkického původu. Historie Turkmenů tak začíná Parthskou říší a rodem Arsakovců (2. století př. n. l.), pokračuje mj. Seldžuckým státem (11. - 12. století), íránskými Safíjovci (15. -18. století v Íránu), Osmany (13. -20. století) nebo Qádžárovci (18. -20. století v Íránu). Většina z těchto dynastií měla skutečně svůj turkický původ, nicméně v žádném případě nelze o Seldžukovcích nebo Osmanech hovořit jako o Turkmenech. Navíc příchod turkických kmenů do oblasti lze datovat v nejlepším případě ve 2. -3. století n. l., a tak snaha o „turkmenizaci“ Parthské říše je historicky těžko obhajitelná.[6] Jeden z hlavních tvůrců turkmenské historické ideologie Ovez Gundogdyjev například píše o zásadní roli, kterou hrály oghuzské (tj. turkmenské) kmeny při posílení Kyjevské Rusi a jejich hlavním podílu na obyvatelstvu tohoto státu. Tímto způsobem byla podle tohoto zdroje ovlivněna staroruská kultura a státnost.[7]

Staré a ještě starší

Diskuse o tom, který národ byl na daném místě dříve než jeho rival, se projevuje v mnoha oblastech světa a nevynechává i Střední Asii. Všechny středoasijské státy se v 90. letech „trumfují“, které jejich město bylo starší nebo v minulosti slavnější. V tomto „závodě o nejstarší osídlené místo“ již často nejde pouze o národní dějiny, nýbrž o zdůraznění starobylosti osídlení na území příslušného státu.

V praktickém měřítku se tento důraz projevil megalomanskými oslavami kulatých výročí různých historických měst, které se objevily v 90. letech. V Tádžikistánu tak proběhly například megalomanské oslavy 2400 let města Istarafšón (dříve Ura-Ťjube), jihouzbecký Termez slavil stejné „kulatiny“ a město Oš na kyrgyzsko-uzbeckém pomezí slavilo dokonce 3000 let své existence.

Snaha dokázat vlastní starobylost se projevila i v podpoře archeologických výzkumů ve většině středoasijských republik, především Uzbekistánu a Turkmenistánu. Uzbecká vláda tak podporuje snahu učinit ze Samarkandu nejstarší město středoasijského regionu.[8]

Oficiální turkmenská periodika pravidelně ohlašují stále starší nálezy na území republiky. V roce 2001 bylo nalezeno pečetítko s neznámým druhem písma, který byl interpretován jako důkaz vyspělosti turkmenské civilizace před 4000 lety.[9] O necelý rok později se historická tradice státnosti na turkmenském území posunula ještě o tisícovku let zpět poté, co byly na nalezišti Gonur Depe nedaleko města Mary nalezeny zbytky města starého z období třetího tisíciletí před naším letopočtem.[10]

Tato podpora archeologických vykopávek s cílem dokázat přítomnost daného národa na určitém území nebo vytvoření jednoho národa se objevuje v mnohých ideologických koncepcích. V Turecku se tak například vědci snažili dokázat turecký původ Chetitů ve 30. letech 20. století. V Afghánistánu se o desetiletí později využilo výsledků francouzské archeologické expedice k nalezení společných árijských kořenů Paštunů a Tádžiků.

Historický panteon

Středoasijské režimy rovněž podporují výzkum slavných období dějin daného národa (státu), v němž bylo dosaženo největšího politického, ekonomického a kulturního rozmachu. Tento rys národní ideologie je opět běžným jevem mnohých ideologických koncepcí. Slavná období byly obvykle vedeny slavnými postavami z historického panteonu a často symbolizují propojenost současného zřízení s dějinami a tradicemi (viz dále).

Většina středoasijských států se stále nachází ve stádiu hledání vlastního místa v současném světě a zdůrazňování vlastní tradice a historie může při tomto hledání výrazněji pomoci. Snahou je především ukázat, že státy a národy jako takové existují na daném již od dávné doby a současnost je pokračováním těchto období, které bylo násilně přerušeno ruskou/sovětskou/turkickou nadvládou. Glorifikace legendárních postav se stala patrně nejvýraznějším rysem historické ideologie středoasijských států.

Oficiálním „patronem“ nezávislého Uzbekistánu (Mustaqil Özbekiston) se stal Amír Timur,[11] který vybudoval na přelomu 14. a 15. století jedno z největších center tehdejšího světa v Samarkandu. V uzbeckých dějepisných učebnicích je Timurova říše prezentována jako největší stát Uzbeků. Místní propaganda vytváří kult Amíra Timura a nový nezávislý stát je považován za přímého následníka Tamerlánovy říše.[12] Po celé zemi byly vybudovány monumentální sochy Amíra Timura – jedna z největších stojí na centrálním náměstí v Taškentu (mimochodem, na stejném místě stál před ním podobně monumentální památník Karla Marxe. Mauzoleum Gur-e Emír v Samarkandu, v němž je Amír Timur pohřben, se stalo jedním z prvních památníků, které prošly kompletní rekonstrukcí.

Filmová studia natáčejí o Amíru Timurovi dokumenty a historické filmy a v uzbeckých knihkupectvích lze vždy vedle spisů prezidenta Karimova nalézt i historické pojednání o tomto hrdinovi.[13] Vrcholem Timurova „kultu“ se prozatím staly pompézní oslavy šesti set šedesáti let od jeho údajného narození v říjnu 1996.

Kromě Amíra Timura se v panteonu uzbecké propagandy objevují i další historické postavy středověkých dějin oblasti, které většinou symbolizují vědecký i mocenský přínos uzbeckého národa světu – nejčastěji je zmiňován Ulughbek, vnuk Amíra Timura a dědic jeho panství. Díky své vzdělanosti (významný je jeho přínos zejména v astronomii) je prezentován jako symbol osvíceného monarchy, který dokázal moudře spojit moc a vědění. Oslavy šesti set let jeho narození na podzim 1994 byly neméně okázalé.

V případě Turkmenistánu se „turkmenské dynastie“ se v kultovní ideologické knize Ruhnáma počítají od partských králů až po 20. století. Historická tradice turkmenského národa je však podle této interpretace ještě starší. Za nejstaršího předka Turkmenů je pokládán Oguz chán, jehož příchod se podle Ruhnámy odhaduje do 3. tisíciletí př. n. l.[14] Tento mytologický panovník se pro současnou turkmenskou ideologii stal patronem novodobého turkmenského státu. Zároveň je považován za prvního z pětice hlavních turkmenských proroků. Těmi dalšími se stali Gorkut Ata (symbol solidarity), Görögly (symbol státnosti) a Magtymguli (jednota a síla). Magtymkuli (v ruském přepisu Machtumkuli) je propagován jako nejvýznamnější postava turkmenské literatury. Prezident Türkmenbašy zavedl literární cenu Magtymkuliho, jejímž prvním laureátem se v roce 2001 stal sám za svou Ruhnamu. Turkmenský prezident je v oficiální ideologii považován za posledního proroka turkmenského národa.[15]

Dnešní Tádžikistán je považován za pokračovatele tzv. Sámánovského státu (dowlati Sómóníján) s jeho nejvýznamnějším představitelem Ismoílem Sómóním. Propaganda největšího tádžického panovníka jako předka současného Tádžikistánu se objevila již v historických koncepcích spisovatele Sadriddína Ajního[16] a největšího historika sovětského Tádžikistánu Bobodžona Gafurova.[17] Na přelomu 80. a 90. let se objevila teorie tádžického historika Šakurího o Velkém Chorásánu (Хуросони бузург), který vyzdvihoval společné kulturní, náboženské, geografie a etnické dědictví území od východního Íránu přes severní Afghánistán, jižní Uzbekistán až po Tádžikistán.[18] Tato jednota se podle tohoto výkladu vytvořila právě v době Ismoíla Sómóního.[19] Zároveň se Tádžikové touto Chorásánskou identitou oddělili od současných teheránských Íránců.[20]

Úpadek velkých středoasijských národů

V kontrastu s kladně vyzdvihovanými slavnými kapitolami národních dějin stojí období úpadku a stagnace, která byla většinou zaviněna vnější expanzí. Ve třech sledovaných zemích je takto hodnocena především éra ruské okupace a později Sovětského svazu. Přinejmenším podle části místní historiografie došlo v této době k umělé rusifikaci středoasijských národů, zničení kulturního dědictví a tradic a aplikace cizí kultury na středoasijské národy.

Nejpříkřeji je tato kulturní a společenská revoluce odsuzována v turkmenské Ruhnamě, která označuje na mnoha místech ruskou kulturu za cizí až vysloveně nepřátelskou.[21] Oficiálně deklarovaným symbolem turkmenského porobení se stalo Geok Depe (Gökdepe), kde byl v roce 1881 zlomen odpor turkmenských kmenů (zde se myslí především kmen Achal-Tekke, z něhož pochází současný turkmenský prezident).[22] Na místě bitvy byla vystavena mešita Saparmyrata Hodži , která byla posléze prohlášena za Mekku Turkmenů.[23]

„V eposu Görogly říká vezír Balybegiň sultánovi: „Sultáne, chceš-li zničit Turkmena, mysli na toto – jeho shoď z koně jako ti, kteří to udělali již dříve.“

Nepřátelé si v minulosti mysleli toto. Na konci minulého století Turkmena takto ze sedla shodili.[24]

Uzbecká historiografie a ideologie se kromě období Tamerlána a středoasijských emirátů zaměřuje na obrozenecká hnutí přelomu 19. a 20. století (například tzv. džadídy), které je nezřídka hodnoceno jako protirusifikační hnutí.[25] Již se však málokdy uvádí, že představitelé džadídismu se naopak Ruskem častěji inspirovali.

V tádžické historiografii je kritizováno především administrativní rozdělení středoasijského prostoru ve 20. a 30. letech 20. století, které odtrhlo od nově vzniklé Tádžické SSR dvě klíčová centra tzv. tádžické kultury – Samarkand a Bucharu.[26] Tádžická inteligence o tomto problému bouřlivě diskutovala na přelomu 80. a 90. let 20. století. Samotné připojení Buchary a Samarkandu ke komunistickému Rusku bylo považováno za barbarský čin. Tento názor se objevil spíše u opozičních představitelů, kteří později v občanské válce bojovali proti vládě v Dušanbe. Tím se pro současný tádžický režim stali snadno dostupným terčem diskreditace. Současná mocenská postkomunistická elita v zemi totiž nemá zájem na zhoršení vztahů s Moskvou, které fakticky vděčí za svou existenci. Protiruská rétorika je proto nahrazena spíše antiturkickými výpady zaměřené zejména proti sousednímu Uzbekistánu. Ruské a především sovětské období je dnes oficiální v Tádžikistánu přijímáno jako období pokroku a obrody tádžického národa.[27]

Z prvních tajemníků k prorokům a mírotvorcům

Líčení úpadku daného národa slouží obvykle v ideologiích ke svedení viny za veškeré problémy na jinou stranu než je současné vedení země a k vytvoření obrazu nepřítele, který brání nynějším elitám v cestě k rozvoji. Tento trend lze samozřejmě aplikovat i na Střední Asii a prezidenti toho ve svých projevech hojně využívají k vytvoření vlastního pozitivního mediálního obrazu a pro obhajobu své legitimity. Středoasijští vládcové se pro setrvání u moci často obracejí k historii a staví se do role pokračovatelů slavných postav z dějin.

Zřejmě nejoriginálnější pojetí v tomto směru zvolil opět turkmenský vůdce Saparmurat Türkmenbašy. Za svého života se nechal přímo propojit s historickými postavami prohlášenými jím samým za proroky turkmenského národa. Türkmenbašy vystupuje jako ztělesnění dávného proroctví Göroglyho o „zlatém věku Turkmenů a jeho vůdci Saparmyratovi“.

Görogly pravil: Existuje světlá cesta, je štěstí státu. Štěstí státu, Vlast a země jsou známé a je třeba je udatně chránit. Štěstí státu tehdy bude ve tvých rukou. Ukaž existenci zlatého života svému národu – to se stane Tvým učením, Tvou cestou , Saparmyrate!“[28]

Současný nezávislý a neutrální Turkmenistán je v oficiální turkmenské ideologii historickým dovršením všech turkmenských dynastií, která má vést až k prorokovanému zlatému věku. Garantem dosažení tohoto blaženého období je právě Saparmurat Türkmenbašy.[29] Současný turkmenský vůdce podle některých zdrojů skutečně věří vlastní ideologii a žije zřejmě v zajetí vlastních představ o své božské vyvolenosti.[30]

Uzbecký prezident Karimov odmítá jakékoli projevy kultu osobnosti, tím spíše spojené s historickými postavami, které se objevují v oficiální ideologii. Přesto si však jeho ideologové neodpouští zmínky o Karimovovi jako o strůjci uzbeckého stabilního státu a novodobém Amíru Timurovi. Sepětí Timurovy říše s dnešním uzbeckým prezidentem dokládá například snímek v knize Амир Тимур, na němž stojí Islom Karimov a generální ředitel UNESCO. Popisek k této fotografii zní: „Amír Timur ve světových dějinách“ a evidentně se vztahuje k uzbeckému prezidentovi.[31] Zachování stability a mírového vývoje současného Uzbekistánu (na rozdíl od sousedních, válkou postižených zemí) je podle dvorních ideologů jedním z hlavních úspěchů nezávislého Uzbekistánu.[32] Prezident Karimov zde, stejně jako v  Turkmenistánu, vystupuje jako garant takového vývoje.[33]

Na konci 90. let 20. století se objevuje i mírný kult Emómali Rahmónóva v Tádžikistánu. Oficiální ideologové zde využili ukončení občanské války v zemi, přičemž hlavní zásluha na dosažení mírové dohody je připisována tádžickému prezidentovi. Po celé zemi se objevuje celá řada nápisů, které oslavují Rahmónóva jako „otce národa“ a „učitele národa“ a „architekta míru“.[34] V roce 2001 dokonce prezident vytvořil zvláštní komisi pro vlastní kandidaturu na Nobelovu cenu za mír. Opoziční komentátoři v této souvislosti otevřeně hovoří o „Türkmenbašyzaci“ Tádžikistánu.[35]

Přestože se prezidenti navenek brání kultům vlastní osobnosti, jejich ideologové dál vypracovávají koncepce, kterými chtějí dokázat oprávněnost vůdce. Historie zde slouží již nikoli jako prostředek srovnání se současností, ale role místních autoritářských režimů je přímo zakomponována do národních historií. Podobný moment však lze označit za standardní nástroj, který se objevuje ve většině ideologických koncepcí, zejména v politických systémech podobného typu.[36]

 

Všeobecně lze shrnout, že ideologie ve všech jejich projevech, tedy včetně historického je zřejmě nejvíce propracována v Turkmenistánu. Zde také dosáhla své největší zvláštnosti. Kultu osobnosti prezidenta Türkmenbašyho dosahuje rozměru, který daleko předčí kultu Stalina a lze jej srovnat snad pouze s Kim Ir Senem v Koreji. V Uzbekistánu se podobný kult  objevuje spíše na okraji ideologie a nespočívá ve zbožštění vůdčí postavy prezidenta. Nacionalistická ideologie a výklad dějin z „uzbekizovaného“ pohledu je nicméně pro tuto zemi charakteristická. Tádžikický výklad historie lze rovněž označit za nacionalistický, avšak s větším přihlédnutím k širšímu kontextu k dějinám iránského a ruského, respektive sovětského kulturního okruhu.



[1] Каримов, И. А., Идеология – это объединяющий флаг нации, общества и государства, Ташкент, 1998, s. 4.

[2] Айни, С., Бухараю Воспоминания, Москва, 1952.

[3] Вамбери, А., Путешествие по Центральной Азии, Москва, 2004.

[4] Přes veškerou propagandu však nebyla mezi místními obyvateli potlačena místní tádžická, perská či tzv. íránská identita. S touto identifikací jsem se setkal na mnoha místech s tradičním osídlením tádžické populace. V Samarkandské a Bucharské oblasti se lidé nadále skrytě hlásí k identitě „írání“, případně „tádžikí“. V Chivě se obyvatelé současné tzv. Ičan Kaly (staré město, uvnitř chivských hradeb) hlásili jako potomci perských dvořanů a dokládali tuto skutečnost odlišnou antropologií (indoevropská postava a obličej). V tomto směru je vynikající archív ruské organizace na ochranu lidských práv Memorial, který mj. podobné případy monitoruje.

[5] Рахмонов, Э.: Точикон дар оинаи таърих. Таджики в зеркале истории. Tajiks in the reflections of history, Душанбе, 1996, s. 40.

[6] Туркменская история. Учебник для школы с расширенной программой по русскому языку, Ашгабат, 1997.

[7] Гундогдыев, О.: Туркменский след в двевнерусской топонимике. Ашхабадский ученый утверждает, что огузо-туркменские племена дали название городам Тверь и Киев, Туркменистан.ру, http://www.turkmenistan.ru/index.cfm?r=8&d=3798&op=viw, [14.9.2004].

[8] Výpisky z přednášek o dějinách Uzbekistánu a Samarkandu studenta školy cestovního ruchu v Samarkandu (rukopis) Šuchrada (nalezeno při autorově cestě do Střední Asie v létě 1999).

[9] Ковалев, В.: Под Ашхабадом найдены следы древней цивилизации. Предки туркмен умели писать четыре тысячилетия назад? Туркменистан.ру, 30.5.2001,

http://www.turkmenistan.ru/index.cfm?r=8&d=791, [14.9.2004].

[10] Мухаммедов, Ш.: Древняя страна Маргуш открывает свои тайны. Закончился очеродной полевой сезон археологических раскопок в Марыйском велаяте, Туркменистан.ру, 20.6.2002, 

http://www.turkmenistan.ru/index.cfm?r=8&d=1864, [14.9.2004].

[11] Каримов, И. А., Узбекистан на пороге XXI века. Угрозы безопасности, условия и гарантии прогресса, Москва, 1997, s. 135.

[12] Brzezinski, Z., Velká šachovnice, Praha, 1999, s. 134-135.

[13] Např. Ghojibov, N., Amír Timur davri ma’navijati. [Společnost v období Amíra Timura], Toškent, 2001. Ahmedov, B.: Amír Timur hakida hikojalar [Vyprávění o Amíru Timurovi], Toškent, 1998.

[14] Ruhnama, s. 80

[15] Баллыев, К – Одэев, О., Слово Пророка. Нгейтральный Туркменистан. 21.5.2001, с. 1-2. „Tímto článkem jsme si dali za cíl dokázat, že veliký syn Turkmenů Saparmurat Türkmenbašy je prorokem. Někdo by se možná mohl zarazit: proč je tak nutné potvrzovat očividné a dokazovat něco, co nepotřebuje důkazů?“

[16] Рахмонов, Э., Точикон дар оинаи таърих. Таджики в зеркале истории. Tajiks in the reflection of history. Душанбе, 1996, s. 37 an.

[17] Гафуров, Б., Таърихи мухтасари халки точик [Stručné dějiny tádžického lidu], Сталинобод, 1947. История теджикского народа (отв. ред. Гафуров, Б.), Том 3, Душанбе, 1965.

[18] Шукуров М., Хуросон аст ин чо [Chorásán je i zde]. Душанбе, 1997.

[19] Např. Литвинский В. А. – Мухтаров А., История таджикского народа. Учебное пособие для 8-9 классов, Душанбе, 1992, s. 38-39.

[20] Tuto teorii přijímají částečně i samotní Íránci, kteří však hovoří o třech větvích perštiny – farsí-írání, fársí-darí (v Afghánistánu) a farsí-tádžikí (ve Střední Asii). Chorásán je ovšem všeobecně uznáván jako region, kde se mluví nejspisovnější perštinou. Perské přísloví dokonce tvrdí: „azíz-e man chorásán ast indžá, sochan goftan na ásán ast indžá“, tj. Zde je můj drahý Chorásán a mluvit zde není jen tak. Citováno podle Шукуров, Р.: Таджикистан: муки воспоминаний. In: Национальные истории в советском и постсоветских пространнствах. (под редакцией Аймермахера, К. – Бордюгова, Г.), АИРО-ХХ, Москва, 1999, s. 247.

[21] Tato vlna ideologické rusofobie kontrastuje s realitou – autor tohoto textu pozoroval ještě v roce 2001 jednání turkmenské vlády v čele s hlavním ideologem prezidentem Türkmenbašym, které bylo z velké části vedeno v ruštině.

[22] Např. Ruhnama, s. 270-273. Zde i dále v textu citováno podle oficiálního vydání v turkmenštině Türkmenbašy, S.: Ruhnama. Türkmen döwlet neşirýat gullugy, Ašgabat, 2002. Při práci bylo přihlédnuto k oficiálnímu ruskému překladu, který se však od turkmenské verze v určitých směrech liší.

[23] Toto propagované poutní místo bude v nejbližší době odsunuto na druhou kolej. Hlavní svatyní novodobého turkmenského náboženství se stane největší mešita ve Střední Asii v rodném městě Saparmurata Türkmenbašyho (Gypdžak), která bude namísto citátů z Koránu ozdobena citáty z Ruhnámy prezidenta Türkmenbašyho.

[24] Ruhnama, s. 171

[25] Tímto způsobem analyzuje uzbecké práce např. Ersanlı B., History textbooks as reflections of the political self: Turkey (1930s and 1990s) and Uzbekistan (1990s). International Journal of Middle Eastern Studies, 34 (2002), s. 343.

[26] Масов, Р., История топорного разделения. Дущанбе, 1991.

[27] Рахмонов, Э., Точикон дар оинаи таърих. Таджики в зеркале истории. Tajiks in the reflection of history. Душанбе, 1996, s. 45-48.

[28] Ruhnama, s. 148.

[29] Viz také článek autora Ideologie autoritativního režimu na příkladu Turkmenistánu. Mezinárodní politika, 12/2003, s. 30-33.

[30] Bývalý ministr zahraničí Turkmenistánu při besedě s autorem na podzim 2001 vyprávěl historku z výjezdního zasedání vlády v horském středisku Firuza, kde má Türkmenbašy svou rezidenci. Na programu jednání bylo kromě jiného i řešení problémů sucha v některých turkmenských oblastech. Turkmenský prezident údajně vyšel před rezidenci a snažil se vlastními silami a vyvoláváním přivolat déšť.

[31] Амир Тимур, Ташкент, 2002, s. 10.

[32] Touto otázkou se zabývá na mnoha místech stěžejní ideologické dílo uzbeckého prezidenta: Каримов, И. А., Узбекистан на пороге XXI века, Москва, 1997.

[33] Tato fráze se používá se s oblibou ve všech provládních novinách, zvláště v době krizí v okolních zemích i v samotném Uzbekistánu (příkladem mohou být teroristické útoky v březnu roku 2004). Podobné slogany se objevují i v době významných státních svátků (například Den Nezávislosti 31. srpna).

[34] Autorův archiv z cesty do Tádžikistánu v létě 2002 a 2003. Není bez zajímavosti, že většina nápisů na území Tádžikistánu je v tádžičtině, avšak v nejvýchodnějším cípu Tádžikistánu v kyrgyzském městečku Murgab jsem nalezl stylizovaný obrázek Rahmónóva s nápis v ruštině: „Za mír jsem ochoten obětovat i život.“

[35] Атавулло, Д.: Конституцию Таджикистана защищает Бин Ладин. Tajikistan Times.

http://www.tajikistantimes.ru/news.php?id=37&PHPSESSID=341e29e4aad747bb8c6b7ee278f12840. [15. 3. 2003]

[36] Jako příklad je zde možné uvést využití panarabistických koncepcí v ideologii Saddáma Husajna, který byl považován za pokračovatele díla starověkých [arabských] mezopotamských řiší, [arabského] islámského vzestupu i panarabského nacionalismu v 50. a 60. letech 20. století. Jiným příkladem je Libye, jejíž vůdce Muammar Kaddáfí ve své Zelené knize vychází z tradiční přímé demokracie Berberů. Podobně Rudí Khmerové v Kambodži formálně navazovali ve své ideologii na systém zavedený Khmerskými panovníky, jejichž říše byla rozhodující v prostoru Indočíny od 9. do 14. století.