Na středečním summitu NATO přijel president USA Bush se svou suitou a mohutnou propagandistickou kampaní, která má přesvědčit spojence (západní svět) o nutnosti raketové obrany proti „zlým diktátorům“, kteří chtějí zničit „výdobytky naší krásné civilizace“.

Skutečně taková hrozba existuje a nelze popírat ani možnosti těchto států v rámci raketové obrany. V souvislosti se „zlými“ státy se nejčastěji mluví o Libyi, Íránu, Iráku a Severní Koreji, tedy státy, které teoreticky mohou vyvíjet raketový potenciál. Podíváme-li se ovšem na blíže na tyto země, tak z tohoto kola vypadává minimálně Libye, která je sice vedena jistě nevyzpytatelným a rétoricky zdatným, ale také stárnoucím Kaddáfím, ale z hlediska vojenského potenciálu také zcela marginálním státem. Libye navíc nemůže ohrožovat Evropu kvůli svým životně důležitým ekonomickým zájmům (prodej ropy).

Následuje Irák, který by skutečně do určité míry mohl raketami ohrozit americké spojence (Izraele ve druhé válce v Perském zálivu), rozhodně bych neměl obavy, že irácký raketový program je schopen dosáhnout až do Bílého domu. Jestliže by se někdo měl bát iráckých zbraní, tak je to Evropa, která vesměs americký deštník odmítá a dává přednost spíše pragmatickým obchodním vztahům (v čele tohoto proudu je tradičně Rusko a Francie).

Írán s reálnou vnitřní mocí konzervativního duchovenstva sice vlastní raketové systémy, ale jeho současná zahraniční politika již je zcela jiná než za ajjátolláha Chomejního a nemá zájem podporovat ani některé ší’itské teroristické operace, tím méně nějaké údery proti USA nebo Evropě, kde je naopak snaha o normalizaci vztahů a získání zahraničních investic (což v dnešní Evropě špatně chápe snad jen část české politické reprezentace).

Hrozbou, která je nejbližší USA, je jistě Severní Korea. Ale i zde sehraje pozitivnější role maximální úsilí o větší otevřenost pchongjanského režimu, který ve svém způsobu již těžko dlouhodobě udržitelný. Politika větší vstřícnosti ze strany Jižní Koreje donutí Kim Čong Ila k většímu uvolnění režimu než vojenské represe.

Jistě, mohou se na světě vyskytnout i jiné nevyzpytatelné režimy, které by mohly ohrozit případnými raketami vyspělý svět, ale není proto důvod budovat nákladný protiraketový štít.

Z hlediska dnešních režimů, potenciálně nepřátelských vůči Evropě nebo Americe, jsou mnohem lacinější a efektivnější menší diverzní akce „v týlu nepřítele“ – mnohem snadněji a levněji lze připravit pumový atentát v New Yorku než nákladný vývoj a odpálení několika raket. Z tohoto důvodu je třeba spíše než do obřích projektů investovat do boje s terorismem, drogovou mafií a dalšími aspekty, které ohrožují Evropu mnohem více než nějaký protiraketový systém. Na druhé straně je pravdou, že podobný boj se vede v tiché rovině a pro daňové poplatníky není zdaleka tak viditelný jako megalomanský projev presidenta jediné supervelmoci.

Slavomír Horák

Student FSV UK Praha

Ruská a východoevropská studia