Slavomír Horák – Emil Souleimanov

Internacionalizace projevů terorismu ve Střední Asii (bývalé sovětské republiky)

(Summary)

 

Odhlédneme-li od možných úvah o státním terorismu, jež produkují místní režimy, hlavní ideologií, která se může stát základem nadnárodního terorismu ve Střední Asii, zůstává náboženství, v tomto případě především islám. Podle teoretických východisek se náboženský terorismus v současnosti stává nejdůležitějším činitelem v této „sféře“. Pod hlavičkou jinak umírněných náboženství se často skrývají velmi radikální skupiny a teroristické organizace.

Pokud se však tato teoretická východiska aplikují na region Střední Asie, situace zdaleka není jednoznačná ve všech případech, kdy místní vládnoucí elity označují některou ze skupin za teroristickou. Náboženský, zde islámský, faktor je u takto označených skupin přítomen, avšak jejich označení za teroristické skupiny je při bližším zkoumání značně problematické. To je příklad v textu podrobně analyzované činnosti Hizb ut-Tahrír, případně některých dalších organizací typu Akromíja.

Některé akty údajného náboženského terorismu ve Střední Asii (tzv. batkenské války v letech 1999-2000) byly skutečně vyprovokovány skupinou, jež ve své ideologii hlásala rozšíření islámu v regionu a vyhlášení islámského chalífátu (Islámské hnutí Uzbekistánu). Ukazuje se však, že tento záměr byl pro hlavního aktéra těchto útoků (Džuma Namangání) spíše druhořadý a sloužil především jako zástěrka jeho ekonomických, respektive kriminálních cílů.

Jiné projevy tzv. terorismu mohou mít zase kořeny zcela jinde než v proklamovaném islámském radikalismu. Jejich původcem se stávají místních klanové struktury a boj mezi nimi (například údajný atentát na prezidenta Karimova v roce 1999). Písemné prameny k pozadí celé události prozatím chybí a tato fakta jsou získána z hodnověrných, přesto však pouze ústních pramenů, případně ze spekulací v sekundární literatuře.

Existuje ještě jedna příčina, která může stát za tzv. projevy terorismu ve Střední Asii – sociální a ekonomická situaci v samotných státech regionu, které patří vesměs mezi velmi chudé. Obyvatelstvo (alespoň větší část) navíc cítí značnou frustraci z propadu vlastní životní úrovně jako důsledek rozpadu SSSR a pokusů, případně „pseudopokusů“ o ekonomickou transformaci v daných zemích. Spolu se stálým tlakem režimu (politickým, sociálním, náboženským) se vytváří podhoubí pro projevy nespokojenosti obyvatelstva s centrem, zvláště v oblastech, které jsou trvale podhodnoceny (např. Fergánská kotlina). V těchto regionech se potom vytváří vhodná půda pro přechod od protestů na sociálním základu k masovým vystoupením na jakémkoliv principu, včetně náboženského extremismu. V první fázi (sociální nepokoje) tak byla prozatím potlačena relativně pokojná demonstrace ve fergánském Andižanu v květnu 2005.

Výše uvedený přehled zároveň implikuje i strukturu práce (teoretická východiska, jejich aplikace na příslušné skupiny a geneze celého problému). Je také zcela zřejmé, že nejohroženější zemí, pokud jde o možné projevy islámského terorismu ve Střední Asii, je Uzbekistán (plus příslušná hraniční teritoria okolních států). Vyplývá to však nejen z demografických poměrů této země (hustota zalidnění, v rámci regionu relativně vysoká míra islamizace, dlouhodobě neřešené ekonomické a sociální problémy), ale také charakter politického zřízení. V dalších zemích je tato hrozba do určité míry aktuální pro Tádžikistán, které má podobné základní podmínky (relativně silně islamizované obyvatelstvo v regionálním kontextu). V této zemi však zůstává v živé paměti krvavá občanská válka z první poloviny 90. let, což velmi omezilo případným islámským radikálům jejich sociální základnu.

Za dané situace povařujeme za nejdůležitější postup vůči zemím, jež jsou ve Střední Asii potenciálně ohrožené tímto fenoménem, vedený ve dvou směrech:

Autoři textu si jsou vědomi, že mezi těmito do značné míry vylučujícími se přístupy existuje jen velmi úzká hranice a je většinou velmi těžké odhadnout, které státní aktivity je smysluplné podporovat a které jsou pouhou ideologickou zástěrkou pro státní represe.

Samotný radikální islám nedisponuje momentálně v regionu vlivnějšími skupinami, které by bezprostřední měly zdroje na změnu režimu „pod zelenými prapory“. Vzhledem k proklamovanému sekularismu místních, většinou velmi neoblíbených režimů, však nelze vyloučit aktivity takového hnutí ve střednědobé perspektivě.

 

Zpět na stránku Publikační činnost     Střední Asie      Home Page