Politické, ekonomické, kulturní a jazykové vazby středoasijských států na Rusko a jejich integrační resp. dezintegrační vývoj v poslední době

závěry

(Slavomír Horák)

Z celého textu vyplývá obvykle velmi nekonzistentní politika Ruska vůči středoasijským státům, která se projevuje změnami postojů, jak vůči jednotlivým zemím, tak vůči regionu jako celku. Zcela evidentní je však někdy až křečovitá snaha Ruska zachovat si alespoň část vlivu na bývalé sovětské republiky, nejen ve Střední Asii. K tomuto účelu Rusko využívá několik rovin, pomocí kterých může tlačit na své státy. Tyto roviny (politická, ekonomická, vojenská a sociální) se staly základem pro jednotlivé dílčí studie.

V politické rovině je snaha maximálně a pragmaticky udržet dobré vztahy s těmi politickými režimy, které se ustavily ve Střední Asii po rozpadu Sovětského svazu. Na rozdíl od některých jinak přitažlivých velmocí (zejména USA) nezazněla z oficiálních ruských úst kritika těchto zřízení, stejně jako kritika porušování lidských práv.

Na počátku 90. let byly středoasijské režimy vnímány jako snaha o kontinuitu sovětského období. Předpokládalo se, že místní noví prezidenti, vesměs bývalí první tajemníci komunistických stran s dobrými vazbami na bývalé centrum, jež je ve všech případech, alespoň formálně, dosadilo k moci. Navíc se Rusko přesvědčilo, že diskontinuita v tomto směru, tj. nastolení některé opoziční, většinou nacionalisticky laděné strany v některých postsovětských republikách (Ukrajina, Gruzie či v pobaltské republiky) obvykle znamenaly nárůst protiruských nálad nejen mezi populací, ale i v oficiální politice. V některých případech však došlo až k hrozbě další dezintegrace těchto zemí (Krym, Abcházie, občanská válka v Gruzii), včetně samotného Ruska. Přestože Boris Jelcin zřejmě velmi brzy prohlédl přehmat své politiky „berte si suverenity, kolik můžete unést“ (zvláště v případě Čečenska a Tatarstánu), Moskva mohla využít těchto teritoriálních sporů pro účely nátlaku na své nové sousedy. Ve Střední Asii byla situace přece jenom poněkud jiná. Na rozdíl od Kavkazu nebo Ukrajiny zde neexistovala silná separatistická hnutí v bývalých či pokračujících autonomních republikách a dezintegrace středoasijského prostoru hrozila především rozpadem nově se ustavujících států a následným případným chaosem. O reálnosti tohoto nebezpečí svědčil faktické dezintegrace Tádžikistánu na jednotlivé subetnické, klanové a náboženské regiony v době občanské války. Tato válka sice znamenala pro Rusko těsnou spolupráci s nově se rodícím a promoskevským režimem, avšak v případě podobné dezintegrace jiných zemí regionu (Uzbekistánu či Kyrgyzstánu) by se Rusko mohlo zapojit do „nového Afghánistánu“ na jižním okraji své sféry vlivu. Pro Rusko tedy se zdálo být výhodnější zachování politicky nedemokratických, avšak relativně silných a stabilních režimů.

S rozpadem původně jednotného sovětského prostoru (včetně Střední Asie) se však noví prezidenti začali zajímat o nabídky ke spolupráci a pomoci i od jiných významných regionálních hráčů, zejména Číny, Íránu, Turecka, Indie, Spojených států, evropských či asijských zemí. Tento krok byl zcela logický a předvídatelný, o to více, že se o středoasijské oblasti začalo hovořit jako o novém důležitém geopolitickém centru s významným energetickým potenciálem. Přestože ruská zahraniční politika hleděla spíše na západ, Střední Asie, podobně jako celý prostor bývalého SSSR, byl považován za výlučnou sféru ruských zájmů (koncepce tzv. „blízkého zahraničí“). Průnik jiných regionálních velmocí do tohoto prostoru byl přijímán poměrně žárlivě, ale Moskva neměla dosti prostředků na to, aby měla jakýkoliv vliv na demonopolizaci svého vlivu na tomto prostoru. Tato „žárlivost“ vyústila nejprve v určité hrozby vůči některým zemím a následně v určitou apatii vůči nově nezávislým státům. Výsledkem této politiky bylo další odpoutávání jednotlivých zemí od Ruska. Přesto noví vládcové věděli, že Rusko prozatím zůstává klíčovým hráčem na středoasijském poli. Proto existovala poměrně čilá výměna v politických vztazích obou zemí, která se projevovala především častými návštěvami místních prezidentů v Kremlu, případně na summitech SNS, v 90. letech 20. století jediného uskupení, které dovedlo shromáždit představitele všech bývalých sovětských republik (pochopitelně s výjimkou Pobaltí).

Na přelomu století nastal zásadní obrat ve vztazích mezi středoasijskými státy a Ruskem. Na konci roku 1999 se úřadujícím prezidentem stal tehdejší premiér Vladimir Putin. Jeho zahraniční politika vedla ke snaze o větší pragmatismus v politických vztazích se středoasijskými zeměmi. Návštěva geostrategicky klíčového Uzbekistánu v květnu 2000 znamenala zastavení poklesu vlivu Ruska ve Střední Asii. Podobně jako lidé v Rusku i místní politické elity hleděly k novému prezidentovi vstřícně a otevřeně. V letech 2000-2001 by se mohlo zdát, že během několika let dojde k obnovení bezkonkurenčně vůdčího postavení Ruska v regionu. Vladimir Putin si zřejmě uvědomoval, že se již nemůže podařit znovu monopolizovat ruský vliv v regionu, ale i s omezenými prostředky, jež Rusko tehdy mělo k dispozici, by se mohlo podařit marginalizovat ostatní konkurenty na tomto poli, v této době především Čínu a Spojené státy.

Události z 11. září 2001 a následná válka proti Afghánistánu se staly druhým zlomovým momentem, který zvrátil poměr sil v regionu. Na středoasijské kolbiště vstoupila plnou silou nejen americká vojska, ale i americké peníze, na které prezidenti čekali jako na spasení svých churavějících ekonomik. S výjimkou Turkmenistánu došlo v této době k výraznému odklonu od Ruska, jehož vedení pochopilo, že není možné za této situace ubránit ruské postavení v regionu proti americkým dolarům. S americkými penězi si však prezidenti Střední Asie museli začít zvykat na jistý diktát i z druhé strany a také na zvýšenou pozornost k vnitřním otázkám stávajících režimů, zejména v otázkách demokratizace politického zřízení či dodržování lidských práv. Přestože mezinárodní organizace již mnoho let upozorňovaly na stoupající represe místních politických systémů, po roce 2001 se jim dostávalo stále více sluchu i v amerických řadách. Na výsluní pozornosti se však dostaly problémy zejména uzbeckého režimu prezidenta Karimova, hlavního geopolitického spojence USA ve Střední Asii.

S klesající soustředěností Spojených států vůči středoasijskému regionu (přesun pozornosti zejména na Irák), neutuchající kritikou místních režimů ze strany západních organizací, stejně jako s omezením přísunu amerických prostředků do rozpočtu středoasijských zemí došlo k postupnému rozčarování z původních očekávání, která s sebou Američané přinesli. Přibližně od roku 2003 se opět začínají obnovovat cesty do Moskvy, ale i do Pekingu, tedy dvou dostatečně silných zemí, které americkým vpádem do Střední Asie do určité míry ztratily svůj vliv. Na druhou stranu se nestavěly kriticky vůči nedemokratickému charakteru místních režimů. Tento trend bude zcela evidentně pokračovat.

V současnosti vyvstává ve vnitřní politice jednotlivých států ještě jedna důležitá otázka – výměna na vedoucích postech, případně kompletní výměna elit. Otázka, zda se země regionu vydají cestou evolučních změn v rámci stávajícího režimu, či zda dojde k revoluční výměně politické elity, či zda tato revoluce bude znamenat i zásadní proměnu samotných režimů, zajímá nejenom Rusko. Všechny zainteresované státy budou muset hledat nový postoj k novým prezidentům, kteří budou postupně nahrazovat staré sovětské kádry. Charakter změn, stejně jako reakce Ruska na tyto změny se symptomaticky projevily v prozatím dvou nejvýznamnějších pokusech o výměnu elit na středoasijském prostoru, které se udály ve Střední Asii v roce 2005 – tzv. tulipánová revoluce v Kyrgyzstánu v březnu a o necelé dva měsíce později i násilné potlačení spontánního protirežimního vystoupení v uzbeckém Andižanu.

V těchto dvou případech reagovalo Rusko zcela jiným způsobem, což dává tušit i vzorce podobného chování v případě dalších podobných událostí. Reakce na nástup nové kyrgyzské elity, kterou v Moskvě do té doby již dobře znali, byla relativně klidná a měla ukázat, že se Rusko bude schopno podobné změny přijmout.[1] Události v Andižanu však ukázaly, že Moskva je ochotna bránit některé středoasijské diktátory do posledního dechu, zvláště když se jejich alternativou měl jevit buď chaos či, v horším případě, nastolení jakékoliv formy islámského státu, kterým uzbecký prezident pro vnitřní i zahraniční potřeby operuje. Z toho vyplývá, že výměna elit v jednotlivých zemích Střední Asie se bude patrně odehrávat podle zcela jiného scénáře, na nějž bude muset Rusko určitým způsobem reagovat, pokud si chce zachovat svůj vliv i u nové generace středoasijských vůdců. V tomto případě není vyloučena ani „sázka na špatného koně“ a ztráta vlivu Ruska v určité zemi.

Nehledě na veškeré peripetie rusko-středoasijských vztahů však bude Moskva vždy zainteresována na situaci jižné od svých hranic, ať již se budou události v regionu vyvíjet jakýmikoliv cestami. Pro Rusko to bude znamenat nutnost hledání svého vztahu k jakémukoliv novému zřízení, které bude ve Střední Asii nastoleno. Možnost, že by Rusko (stejně jako jakákoliv další vnější síla) mohlo mít větší vliv na proces těchto změn, je značně diskutabilní. Na druhé straně i místní státy, ať již bude jejich orientace či povaha politického zřízení jakákoliv, budou muset ještě dlouhou dobu hledat společný jazyk s Ruskem.


 

[1] Je však zcela pochopitelné, že v tomto případě hrál roli i předchozí katastrofální neúspěch ruského vměšování na Ukrajině.