Fergánská svatební neděle

 

Je jasné nedělní ráno ve vesnici nedaleko Kokandu v uzbecké části Fergánské kotliny. Náš hostitel mě budí okolo šesté. „Dnes bude ranní plov a potom půjdeme na ulak“. Včera proběhla v sousední vesnici svatba syna jednoho z místních kokandských „načalniků“. A taková svatba nemůže být jen tak ledajaká. Již několik dní před ní chodil po vsi hlasatel a zval několik obcí v okolí na svatební plov a na tzv. ulak.

V muslimském stejně jako v křesťanském světě se svatba počítá k jedné z nejdůležitějších událostí v životě člověka i rodiny. Přípravy na ní probíhají týdny dopředu a tam, kde si sociální prostředí zachovalo velkorodinný charakter, bývá tato událost svátkem pro celou komunitu.

Nejinak tomu je i ve Střední Asii, kde život na vesnicích i v tradičních městech rovněž probíhá v rámci tzv. mahally (v Tádžikistánu avlod, v Kyrgyzstánu aul apod.). Videonahrávka ze svatby je dnes často jednou z mála kazet, kterou lidé doma vlastní od Turecka, přes Írán, Afghánistán do Střední Asie. Přítomnost čestného hosta ze zahraničí je samozřejmě vítanou příležitostí pochlubit se těmi slavnostními okamžiky i hrdosti rodičů na to, že byli schopni vystrojit svým dětem tak bohatou oslavu.

Na svatbě se podílí velká část komunity i příbuzenstva. Přes všemožnou pomoc znamená svatba pro rodiny zadlužit se na několik let. Náklady i na tu nejmenší svatbu se pohybují v řádech tisíců dolarů, často při výdělku několik desítek dolarů měsíčně. Je samozřejmé, že čím zámožnější člověk, tím bohatší musí být svatba, tím více hostí musí být pozváno a pohoštěno.

Hlavní slavnost se obvykle odehrává v sobotu večer a nedělní ráno je určeno pro ranní plov pro příbuzné, sousedy z vesnice, nebo dokonce pro několik vesnic. Na svatbu Bucharského emíra byli v minulosti zváni prakticky všichni poddaní nebo alespoň celá Buchara. Místní „načálnik“, na jehož plov se chystáme, musí rovněž pozvat několik vesnic, z nichž pochází jeho rodina i rodina snachy. Jedině tak si lze zachovat vážnost vlastního postavení.

Dvěma auty přijíždíme do vesnice, kam se toho rána sjíždějí muži z celého okolí. Pomalu není kde zaparkovat. Pozvání na ranní plov po svatebním dnu je výhradní záležitostí mužů. Příprava, obsluha i konzumace – všude samí muži. „Žena nikdy nemůže připravit takový plov jako muž,“ říká mi náš hostitel. Ještě den předtím nám při krájení mrkve „demonstroval“, že se žena neumí dobře spravit ani s touto jednoduchou prací. Teď ráno je krátká příležitost k mužským rozhovorům, a tak opáčím podobným mýtem, který se traduje u nás o guláši. Mezi muže ve Střední Asii dosud emancipace příliš nepronikla, myslím, že jsem tím naší zemi představil z hlediska mužů v „ideologicky správném“ světle. Podobné hovory přerušuje postup fronty a dostáváme se k několika nádobám s teplou vodou na omytí. U vchodu do rozlehlého dvora nás vítá sám hostitel. Tak velí zvyk. Otec ženicha, případně i sám ženich osobně potřese rukou každému příchozímu, ačkoliv mnohé z nich nikdy ani sám neviděli. Každý host však ví, komu má být vděčný.

Ve dvoře hraje od časného rána živá muzika a hučí zde jako v úle. Jsme uvedeni k právě uvolněnému stolu, vše je přesně a perfektně organizované. Sotva usedneme, máme před sebou ošatky s lepjoškami, tedy místním chlebem, misky s jogurtem a konvice se zeleným čajem. Následuje vývar a po chvíli se před každou čtveřicí se objevuje hlavní chod - kouřící mísa s hromadou rýže, mrkve, v nichž se skrývají pořádné kusy masa. S výjimkou lžíce na polévku se příbory nevedou – jogurt se přece jí lepjoškami a ruce jsou jako stvořené pro nabírání rýže. Za svých několik pobytů ve Střední Asii se mi už podařilo do určité míry ovládnout techniku této konzumace, ačkoli mistrovství svých známých ještě zdaleka nedosahuji. Hromady plovu však rychle berou za své, mezi muže je posílán ručník na otření rukou a je třeba uvolnit místo dalším čekajícím. Odhaduji, že se zde za ráno vystřídalo několik tisíc mužů.

Program toho dne ještě neskončil a vesnice v okolí Kokandu i mnozí obyvatelé tohoto bývalého centra stejnojmenného chanátu se postupně přesouvají na všemožných dopravních prostředcích k  poli, které se stane dějištěm ulaku.

Ulak je spolu se zápasem jedním ze středoasijských národních sportů. V různých zemích má různé názvy, varianty i pravidla. Ruština používá výraz, který lze jednoduše přeložit jako „kozlodraní“ (bezpochyby doslovný překlad z darí v Afghánistánu, kde se hra nazývá – bozkaší/buzkaší, tedy doslova „tahání kozla“). Od nepaměti se v době svátků, velkých svateb či jiných událostí sjížděli nejlepší jezdci, aby soutěžili ve své dovednosti, šikovnosti, síle a odvaze. Bohatí majitelé koní i dnes často najímají nejlepší a nejslavnější džigity. Ti si tak mohou vydělat poměrně velké bohatství.

Původ této hry je zřejmě spojen s kočovnými národy Střední Asie. V mírových dobách se zřejmě takto cvičilo pro budoucí válečná tažení. Legenda tohoto sportu vypráví o kočovnících, jejichž stáda byla pravidelně pleněna vlky. Bylo tedy rozhodnuto na ně uspořádat hon. Odvážný džigit, který vlka dostal, jej zabíjel úderem hlavy o kámen. V rámci hry byl vlk podle regionu nahrazen kozlem, mladým býčkem, nebo i beránkem. Tento „hrací nástroj“ se položí doprostřed pole. Na znamení k němu z krajů vyrazí jezdci, snaží se jej ukořistit a položit na vyznačené místo. Trochu to připomíná ragby na koních. Kromě podobných slavností se dnes pořádají i oficiální mistrovství, ligy a fungují i federace tohoto sportu.

Zvíře je pečlivě vybíráno podle pevnosti kůže a zabíjí den předem, odstraní se z něj vnitřnosti a zůstává pouze maso, v některých regionech se ponechávají srdce, plíce nebo játra. Maso se namočí do studené vody a ponechá se v chladné místnosti tak, aby zůstalo pevné. Celková váha masa je okolo 50-80 kg, takže kůň i účastník musí mít obrovskou sílu, aby jej zvedli a uvezli. Zvíře musí být vždy mužského rodu - pověra říká, že koza nebo ovce, by přinesla neštěstí, pády z koní nebo by jejich kůže ani nevydržela.

A protože je naše svatba opravdu významná, sjeli se zde koně a džigité nejen z Fergánské kotliny, ale i z uzbeckých regionů a okolních zemí – Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Do boje je vrženo zároveň několik býčků a beranů, což samo o sobě svědčí o bohatství pořadatele. Na poli je již vyznačen obdélník o rozměrech přibližně 200x500 m, na němž se pomalu projíždějí jezdci. Na obou koncích jsou již označena místa, kam bude třeba položit maso zvířete.

Auta, minibusy, nákladní ZILy, kola nebo nohy přivážejí další a další diváky. Před zahájením se jich tísní okolo krajů několik tisícovek. Místní kluci se usazují v korunách sporých stromů. Vypadají trochu jako obrovští ptáci. Setkávají se tady celé rodiny, příbuzní a známí. Pro ně není ulak pouze podívanou, ale především možností probrat soukromé, obchodní záležitosti, probrat místní události, politiku i klepy. Ze všech koutů je proto cítit vůně šašliků. I naše hostitele již přestalo bavit dívat se na bezcílné popojíždění několika desítek jezdců a odcházíme s nimi na tuto klasickou středoasijskou pochoutku. A tak zatímco rozhodčí, často z řad nejstarších a nejváženějších lidí v okolí (aksakalů), vhazují kořist doprostřed pole a hráči či skupiny hráčů se o ní začínají přetahovat, sedíme u plastových stolků, přípitek střídá přípitek a na stole neubývají tyčky s šašlikem. V jednom okamžiku se sevřené řady diváků spěšně trhají a mezi auta a šašlikové hody se vřítí na koni asi třicetiletý muž s úlovkem v ruce pronásledovaný hordou svých soupeřů. Udělal to chytře, na vhodném místě se obrátil a jinou uličkou mezi auty míří zpět na hrací pole. Mihl se jenom nedaleko od nás a spolu s pronásledovateli za sebou zanechal mračno prachu. Řady diváků se opět sevřely a dění se odehrávalo opět mimo naše zraky.

Podařilo se mi nakonec přece jenom přesvědčit naše hostitele, abychom se rádi šli podívat na tu podívanou. Zrovna je přestávka a opojen několika sklenkami místní vodky se nechávám přesvědčit k usednutí na koně, za což sklízím potlesk okolostojících diváků. K bojové vřavě by mě však nepřesvědčily ani litry alkoholu. Ale už je tu nová kořist a začíná další kolo zápasu. Jednu chvíli se klubko koní a jezdců ocitlo celkem nebezpečně blízko nás, a tak se raději vracíme k našim šašlikům, spoustě cibule, lepjoškám a vodce. Běžný člověk je přece na světě od toho, aby si pěkně užil takový svátek.

 

Zpět na stránku Střední Asie      Zpět na stránku Publikační činnost      Zpět na Home Page