SLAVOMÍR HORÁK

GEOPOLITIKA STŘEDNÍ ASIE

V moderních a soudobých dějinách se region Střední Asie dostal do spleti geopolitických hrátek ve druhé polovině 19.století. Po porážce Ruska v Krymské válce se car Alexandr II. soustředil ve svých dalších výbojích na Kavkaz a především na oblast tří středoasijských států – Bucharského emirátu, Chivského a Kokandského chanátů. Hlavním zájmem Ruska zde kromě geostrategických hledisek (nástupiště proti Persii a zejména Velké Británii) byla především možnost vývozu bucharské bavlny a odbytiště ruských výrobků. „Velká hra o Střední Asii“ mezi Velkou Británií, která vyvolala mj. i afghánskou krizi v 80. letech 19. století, byla definitivně vyřešena roku 1895 a celá oblast se tím na 100 let stala výlučně ruskou a později sovětskou záležitostí.

Rozpad Sovětského svazu otevřel tuto oblast opět okolnímu světu. Rusko se muselo vyrovnat s „konkurencí“ dalších zemí, které měly zájem o vliv v tomto důležitém prostoru.

Hlavním faktorem, který podnítil rozehrání „nové velké hry“ o Střední Asii, jsou dosud málo vytěžené a prozkoumané zásoby ropy a zemního plynu a také možnosti tranzitní dopravy (koncepce tzv. Nové hedvábné stezky z Evropy přes Blízkých východ a Střední Asii do Číny, která velmi elegantně obchází Rusko). Je možné, že se zde skutečně rozehrává nová bitva o “Heartland“ tak, jak byla již několikrát v minulosti definována? Jací jsou v této hře nejdůležitější hráči v regioně i mimo něj?

Středoasijské státy

V rámci Střední Asie jsou dvě země, které spolu mohou svým významem a velikostí soupeřit o post potenciální regionální velmoci.

V první řadě se hovoří o Uzbekistánu, který je ze středoasijských zemí nejžhavějším kandidátem na tuto pozici s výhodnou geopolitickou polohou (sousedí se všemi ostatními státy regionu). Na jeho území sice nejsou zjištěné zásoby strategických surovin jako v Turkmenistánu nebo Uzbekistánu (zásoby ropy jsou odhadovány na 1,2 mld. barelů a zemního plynu asi 3 mld. m³), svou centrální polohou je však klíčový pro jekýkoliv logický tranzit Západ - Východ. Ekonomický potenciál země je díky populaci (cca 25 mil.) nejvyšší z celého regionu, i když tato výhoda je i potenciálním problémem vzhledem k očekávanému růstu obyvatelstva o 5-8 mil. během následujících 10 let.

Kromě ekonomické slabosti, která je dána všem zemím regionu, je zde také ohrožení ze strany skupin extrémního islámu.[i] Právě toto nebezpečí nutí presidenta Karimova hledat navázání spolupráce s Ruskem a státy tzv. Šanghajské pětky G-5, o čemž svědčí závěry summitu státu SNS koncem listopadu 2000 v Minsku[ii]. Navíc se za poslední rok Rusku podařilo v rámci razantního nástupu nové zahraniční politiky presidenta Putina znovuoživit spolupráci s touto zemí.[iii] Ani vztahy s okolními státy nejsou jednoduché – s Kazachstánem propukla v roce 1997 obchodní válka o odstranění celních bariér, z podobného důvodu ochladly v roce 1999 vztahy i s Kyrgyzstánem. Na konci minulého roku navíc propukl mezi těmito dvěma zeměmi spor, který se udál o vodu a vedl zastavení dodávek plynu z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu. V některých prohlášenímch dokonce vyústil až ke vznesení nároků Uzbekistánu na část kyrgyzského území, kvůli nedostatečné ochraně vzájemné hranice.

Konkurentem Uzbekistánu je větší, i když méně zalidněný Kazachstán, který disponuje značnými zásobami strategických surovin (odhadované zásoby ropy 95 mld barelů a zemního plynu 4,0 mld. m³) a dalšího nerostného bohatství. Výhodou může být 6600 km dlouhá hranice s Ruskem jako hlavním strategickým partnerem Střední Asie. Z hlediska tranzitu je získává na významu železniční spojení mezi Almatou a čínským Urumči.(hlavní město AO Sinťiang).

Značný význam a geopolitický zájem vzbuzuje i Turkmenistán díky zásaobám ropy a zemního plynu a také kvůli tranzitnímu významu (tranzit ve směru Evropa – Írán – Střední Asie – Čína – zde je klíčová železnice Mašhad – Sarachs – Ašghabat). Země sama je však spíše subjektem než objektem geopolitické hry o tento region se zájmem Ruska i Íránu na jedné straně a USA a západoevropských zemí na straně druhé. Země samotná je nucena spolupracovat s Ruskem jako největším odběratelem turkmenského plynu, který může na evropské trhy proudit zatím na sever od Kaspického moře.[iv]

Role dalších menších států – Tádžikistánu a Kyrgyzstánu je v regionu značně zanedbatelná a tyto země budou vždy pouhými subjekty geopolitické hry. O Tádžikistán je v současné době zájem jako o nárazníkový stát proti Afghánistánu. Problémem země je její nestabilní situace, kdy vláda v Dušanbe fakticky nekontroluje část území a země je fakticky pod stálou kontrolou Moskvy, která zde má rozmístěna ruská pohraniční vojska a motorizovanou divizi. O vliv zde usiluje také uzbecký president Karimov, jehož možnosti jsou však i proti Rusku značně omezené. Uzbecko-tádžické vztahy nejsou nadále nijak vřelé kvůli údajné neschopnosti tádžické vlády vypořádat se s islámskými bojovníky z Afghánistánu. Kyrygzstán se sice díky členství v tzv. celní unii (viz níže) ocitá nejvíce v zorném poli Ruska, ale své zájmy, i když nejsou zatím tak výrazné, zde má i Čína a USA (Kyrgyzstán byl jako první z postsovětských zemí přijat do WTO).

Ani jedna země regionu se při svých prosazování svých mocenských zájmů nemůže obejít bez vnějších hráčů, protože místní presidenti nejsou schopni ekonomicky své zahraničně-politické ambice zvládnout. Tyto vnější hráče lze rozdělit na bezprostřední sousedy (Čína, Írán, Rusko, Afghánistán a do určité míry také Turecko) a vzdálenější hráče s největším reprezentantem USA.

Čína

Stát, který v poslední době zažívá velmi dynamický rozvoj, má všechny předpoklady získat ve Střední Asii významné pozice. Kromě faktoru ropy a zemního plynu v Turkmenistánu a Kazachstánu zde hraje zájem Pekingu o ekonomický rozvoj tzv. Východního Turkestánu – Autonomní oblasti Sin-c-jang, kde existují reálné separatistické tendence. Čínská vláda řeší složitou situaci masivním plánem na industrializaci celého regionu s přílivem čínského etnika (podobný scénář jako v Tibetu) a rozvojem dobrých vztahů se sousedními středoasijskými státy (v roce 2000 byla podepsána smlouva mezi státy Šanghajské pětky o změnšení počtu vojsk na společných hranicích, což pekingskému vedení uvolňuje ruce k větší koncentraci vojsk ve vnitřních oblastech autonomní provnincie nebo k redislokaci vojsk do Tibetu).

Čína má zájem o využití kazašské ropy a turkmenského plynu a v roce 1998 byla podepsána smlouva o stavbě ropovodu a plynovodu ze západního Kazachstánu, resp. z východního Turkmenistánu. Jeho realizace je však díky finanční náročnosti dlouhodobá záležitost.

I samotné středoasijské země si uvědomují stoupající význam Číny. Důkazem může být snaha o co největší obchodní styky s touto velmocí, především v Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Poměrně úspěšně se rozvíjí příhraniční obchodní spolupráce, která je však z větší části tvořena drobnými obchody, nikoliv potřebnými velkými objemy zboží. V první polovině 90. let byla otevřena nová strategická železnice vedoucí Džungarským průsmykem, která výrazně zkrátila cestu z Almaty do Urumči, centra provincie Xinjang (Sin-c-jang). Díky svému zapojení do tzv. Šanghajské pětky a ekonomickému potenciálu má Čína možnost v budoucnu hrát v regionu významnou roli. S tímto vlivem však lze zatím reálně počítat pouze ve východních částech  regionu – tedy Kazachstánu a Kyrgyzstánu, kde navíc Číňané narazí na pevné pozice svého rivala – Ruska.

Írán

Na počátku 90. let byl Írán považován ze strany západních a amerických médkií za nebezpečný prvek v nově se formující Kaspické hře. Tato tendence, stereotypně přetrvávající díky setrvačníkovému efektu z období Chomejního vlády, vychází z americké politiky double containment, která neměla umožnit Íránu růst své přirozené pozice regionální velmoci.

Íránská zahraniční politika se oficiálně nesoustředila na získání vlivu přes islám nebo pomocí „vývozu islámské revoluce“. President Rafsandžání i později Chátamí si zcela pragmaticky uvědomovali, že taková politika by neměla šanci na úspěch, především díky tomu, že ve Střední Asii převládá tradičně sunnitská hanafíja na rozdíl od íránského ší’itského směru, který se navíc stavěl negativně i k súfijským bratrstvům. 70 let komunistického režimu navíc značně oslabilo konfesionální prvek středoasijských společností. Tento faktor však v průběhu 90. let začal postupně nabývat na síle a s rostoucí sociální enspokojeností se islám může stát ideologickou alternativou pro množství lidí, především v Uzbekistánu.

Pozice USA se ovšem v průběhu 90. let ukázala jako kontraproduktivní a vedla mimo jiné i ke strategickému partnerství Íránu s Ruskem a růstu vlivu této osy ve Střední Asii. Tato „protiamerická koalice“, která má značný vliv na Kavkaz, se projevuje i ve Střední Asii, především společným postupem v otázkách stavby ropovodů[v], statusu Kaspického moře, tádžické a afghánské války. V posledních několika letech se navíc začíná posilovat zájem o spolupráci na ose Peking – Teherán, což může i přes rozdílnost názorů mezi Ruskem a Čínou vést ke vzniku významného strategického trojúhelníku Moskva – Teherán – Peking.

Ve vztazích ke Střední Asii zaujal Írán postoj založený na zkvalitňování obchodních kontaktů a využívání své výhodné polohy z hlediska dopravy zboží a strategických surovin. Írán, podobně jako Rusko, však i přes zlepšující se ekonomickou situaci není schopen uspokojit představy o masivních investicích do ekonomik středoasijských zemí. V poslední době je možné pozorovat snahu o prosazování se Íránu v rámci Organizace ekonomické spoupráce,[vi] jejímiž členy jsou kromě Íránu a států Střední Asie také Turecko, Pákistán, Afghánistán a státy Zakavkazska.

Problémem Íránu při rozšiřování svého ekonomického vlivu ve střední Asii jsou však vztahy s USA, které by se mohly, alespoň ze strany nové Bushovy administativy, postupně zlepšovat, i když se bude jednat zřejmě o velmi dlouhodobý proces.

Komparativní výhodou Íránu je dnes již vybudované atraktivní a alternativní spojení na světové trhy přes své přístavy. Z Turkmenistánu nebo Uzbekistánu je nejbližší moře právě Perský záliv a naopak Írán nachází na sever od svých hranic výhodné a dobře položené odbytiště svých výrobků. Tranzitní význam Íránu se ukazuje i při snaze o vývoz turkmenského zemního plynu do jižní Asie. Díky stále nestabilní situaci v Afghánistánu na jedné straně a vysoké poptávce po této surovině v Pákistánu a Indii, se Írán aktivně zapojil do jednání o stavbě plynovodu a ropovodu z Turkmenistánu přes své území do Pákistánu. Tomuto plánu také nahrál nedávný rozpad americko-pákistánsko-saudskoarabského konsorcia, které mělo záměr vybudovat ropovod a plynovod do Pákistánu přes Afghánistán. Z ekonomického hlediska je i pro americké nebo evropské firmy důležitá již vybudovaná síť ropovodů a plynovodů, která se dá propojit několika cestami ze střední Asie do Turecka a Evropy.

Turecko

Turecko okamžitě po vyhlášení nezávislosti jednotlivých středoasijských států v roce 1991, tyo státy jako jedna z prvních zemí uznalo se strategií ekonomické a kulturní dominance ve svých „bratrských zemích“. Nová turecká expanze na východ počítala s rolí zprostředkovatele přístupu nových zemí na západoevropské a americké trhy a také na sílu svého partnerství s USA.

V průběhu 90. let se však ukázaly některé nevýhody Turecka. Předně je to geografické oddělení nestabilním pásmem Kavkazu nebo Íránu se složitými vzájemnými vztahy. Navíc se ukázalo, že Ankara není schopna podložit své zájmy ekonomicky finanční pomocí, kterou místní vlády nejvíce očekávaly.

Přestože většina států regionu považuje formálně „bratrské“ Turecko za vzor při transformaci ekonomiky a „oknem do Evropy“, stala se Ankara pouze jednou, třebaže důležitou, součástí mnohovektorové zahraniční politiky středoasijských zemí, které se soustřeďují na příjmy z investic a příjmů ze strategických surovin. Vzhledem k podpoře Turecka ze Spojených států. je však nutno s Tureckem v tomto prostoru počítat ve střednědobé nebo dlouhodobé perspektivě. Stále více středoasijské inteligence navíc získává vzdělání v Turecku. nikoliv v Rusku, jak tomu bylo donedávna a je pravděpodobné, že přes jistý pokles možnosti stipendií poskytovaných ankarskou vládou, bude tento faktor hrát svou roli především pro generaci, která během přibližně 15-20 let vystřídá současnou vládnoucí garnituru. Pokud tedy Turecko ve svém zájmu o své „bratry“ ve srdci Asie nepoleví, může se dočkat plodů v dlouhodobějším horizontu. Otázka je, zda se mu to při současných ekonomických problémech (krize ve druhé polovině února) může podařit.

Rusko

Přes svůj ekonomický propad v 90. letech zůstává Rusko nadále důležitým, ne-li hlavním, hráčem v geopolitice Střední Asie. V první polovině 90. let zůstalo jedinou cestou, která umožňovala spojení Střední Asie s Evropou, což má stále i dnes svůj význam (většina středoasijské ropy a zemního plynu se stále dopravuje přes Rusko). Přes snahy bývalého ministra zahraničí a později premiéra Jevgenije Primakova (Primakovova doktrína) o zintenzívnění vztahů s „blízkým zahraničím“ rozhýbal stojaté vody ruského přístupu k oblasti až nový president Vladimír Putin, který si dostatečně uvědomil strategický význam regionu. Není náhodou, že jedna z jeho prvních zahraničních cest v nové funkci vedla v květnu 2000 právě do Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kazachstánu, která znamenala jistý průlom především ve vztazích s Taškentem. Razantní nástup Putina vůči strategickým zemím na jižních ruských hranicích byl dotvrzen místy bombastickou návštěvou ruského presidenta v Baku.

Nejsilnější pozice má Rusko v nejslabších státech – v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Obě země také vymezily vztahy s Moskvou jako svou hlavní prioritu. Díky 6600 km dlouhé hranici Kazachstánu a Ruska má podobný zájem i Kazachstán přes své regionální mocenské ambice.

Tyto jmenované státy také jsou členy tzv. Šanghajské pětky s prohlubující se spoluprací v různých směrech. Spolu s Ruskem a Běloruskem tvoří uvedené země také tzv. Celní unie, jedné z mála institucí, která v oblasti relativně funguje.

Ruská vojenská přítomnost v Tádžikistánu tvoří podle ruské interpretace „hráz proti islámskému extremismu a obchdou s narkotiky z Afghánistánu“. Tyto obavy nejsou plané, což dokumentují i dvě sezóny nepokojů v jižním Kyrgyzstánu pod vedením známého drogového bosse a vůdce Islámského hnutí Uzbekistánu Džumy Nomongóního, původem z Fergánské kotliny. Tyto akce ukázaly, že středoasijské státy nejsou schopny čelit nebezpečí  přicházející z jihu a spolupráce v boji proti terorismu a islámskému extermismu, která byla schválena na posledním summitu v Minsku v prosinci 2000, je jednoznačným důkazem, že Rusko po létech stagnace sbírá na středoasijském kolbišti nové body.

Ruský faktor je dále umocněn „kartou“ v podobě národnostních menšin Rusů, kteří v sovětských dobách tvořili značnou část místní inteligence. Po vzniku samostatných států nastal úbytek těchto kádrů, který je znát především v Kyrgyzstánu nebo v Turkmenistánu. Proto Kyrgyzstán v letošním roce schválil novelu tzv. jazykového zákona, která umožňuje používání ruštiny v běžném styku. Ruská menšina je pro Moskvu výborným prostředkem  k případným nátlakům na země regionu.

V současné době se zdá, že Rusko bude mít zásadní vliv zejména v Kazachstánu, Krygyzstánu a Tádžikistánu, tedy ve státech sdružených do regionálních uskupení. Za prioritu následujícího období bude ruská zahraniční politika považovat posílení svých pozic v Turkmenistánu a Uzbekistánu, což se jí v poslední době daří. Snaha těchto dvou zemí o odpoutání se od vlivu Moskvy v 90. letech pouze ukázala, že většina trumfů je i nadále v ruských rukou.

USA

Zahraniční politika USA je podobně jako v ostatních regionech založena na dvojím přístupu.

Existuje vzájemný zájem Spojených států a středoasijských zemí o americké investice do strategického průmyslu. Za nalití peněz do středoasijských ekonomik však budou Američané požadovat vysokou cenu, především na podílu ze zisku, který místní vládcové očekávají od srtategických surovin. Oslabení vlivu Ruska nebo Íránu, které by mělo být zajištěno přes americkou vládou všemožně preferovaný ropovod Baku – Ceyhan, však bude stát velké prostředky, které americké naftové společnosti nejsou ochotny prozatím vydat,[vii] protože o ekonomické efektivitě tohoto projektu mnozí experti pochybují. O jeho politickém významu však nemůže být pochyb. Na tento ropovod by USA rádi napojili i Taškent nebo Ašghabat (ten je zřejmě tomuto spojenectví nejvíce nakloněn), případně i Astanu.

USA tak deklarují mají zájem na integraci států pod vlajkou strategického partnerství v rámci osy (Tel Aviv – Ankara – Baku – Střední Asie), to znamená rozbití partnerství Ruska a Íránu.

Všechny státy se sice snaží hledat pomoc a finance, kde to jen jde, ale protože USA s touto pomocí příliš nespěchají, obracejí se presidenti „ke konkurenci“, která bude také tolerovat Spojenými státy tu a tam kritizovaný stav „demokracie“, především k Rusku, Íránu a Číně. Politika USA tedy zatím nepřinesla očekávané plody, nabídky na spolupráci jsou pro místní „chány“ dlouhodobé až střednědobé a oni potřebují okamžitou pomoc. Ze strany Washingtonu je možná také poněkud podceněňována ambice středoasijských presidentů.

Závěr

V současné době se tedy zdá, že v „nové veké hře o Střední Asii“ se formují dva velmocenské bloky – jeden spojuje Rusko, Írán a Čínu, do jejichž sféry vlivu spadá především Kazachstán, kyrgyzstán a Tádžikistán. Nová zahraniční politika Putina vůči Střední Asii v poslední době katapultovala Rusko do vedoucí pozice v  uspokojenosti svých velmocenských ambicí. Velkým konkurentem, ale zároveň v mnohých otázkách spojencem se zde jeví Čína. Roli Íránu nelze sice přeceňovat, vzhledem k jeho možnostem, ale partnerství s Moskvou i Pekingem a geostrategická poloha může být vhodným doplňkem v rámci tohoto trojúhelníku.

Lídrem druhého bloku jsou pochopitelně Spojené státy, podporující regionální velmoc a svého spojence na Blízkém Východě – Turecko, i když i spolupráce v této oblasti dostává trhliny. V Zakavkazsku se tito spojenci mohou spolehnout na Baku a Američané by rádi v již utvořené ose viděli i strategicky důležité země – Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán. Největší projekt, který by měl tomuto cíli pomoc (ropovod Baku-Ceyhan a na něj navazující projekty) však jsou prozatím víceméně ve stádiu  plánů, jejich realizace zatím není ani jistá a středoasijským státům může postupně dojít trpělivost, což může skončit neúspěchem americké politiky v regionu.