Afghánistán rok po Tálibánu

Slavomír Horák

Je tomu již téměř rok, co bomby tzv. protiteroristické koalice začaly padat na území Afghánistánu. Po několika týdnech musel režim Tálibánu přenechat Kábul vítězným vojskům tádžického generála Fahíma, který se jako nástupce zavražděného Ahmada Šáha Mas´úda stal údajným hlavním strůjcem vítězství na tímto fundamentalistickým hnutím. Před rokem ostře sledovaná země se ještě dnes těší velkému zájmu především humanitárních organizací, které velmi pomáhají při fyzické rekonstrukci země, ale nepodařilo se jim prozatím změnit myšlení lidí, především klíčových a stále vlivných velitelů jednotlivých skupin bývalých protivníků Tálibánu. Ti zůstávají kopat především na svém, i když, podle svých prohlášení, celoafghánském hřišti.

Historický kontext

Pro analýzu současné situace je nutno vrátit se o přibližně 13 let nazpět. Když 15. února 1989 poslední část Omezeného kontingentu sovětských vojsk v Afghánistánu (OKSVA) s tehdejším velitelem sovětských vojsk generálem Gromovem přejela Most Družby, president Nadžíbulláh zůstal prakticky sám proti koalici několika skupin tzv. „modžáhedů“ podporovaných přímo nebo nepřímo Pákistánem, Íránem a dalšími regionálními i globálními velmocemi, které ne zcela nadšeně uznávaly prosovětskou vládu v Kábulu. Po třech letech bojů přešly na stranu opozice dvě významné skupiny – jednotky šíitského generála Nádirího a především výborně vyzbrojená a vycvičená armáda uzbeckého generála Dostúma, který už stihl navázat kontakty se svou „bratrskou“ zemí a jejím vůdcem v Taškentu – presidentem Islomem Karimovem.

V roce 1992 byl však definitivně jednotkami tádžického generála Masúda dobyt Kábul a jednotlivé frakce, které do roku 1992 spojovala jednotná idea boje proti kábulské komunistické vládě, začaly bojovat mezi sebou. Tyto skupiny byly velmi často založeny na konfesionálním nebo etnickém principu. Následky bojů z let 1992-1993 jsou dodnes vidět především v Kábulu, z jehož kdysi honosných vládních čtvrtí se dodnes tyčí k nebi rozpadající se trosky. Občanská válka několikrát zamíchala kartami v jednotlivých koalicích, které vznikaly a rozpadaly se podle aktuálních potřeb vůdců frakcí. Přes silný stupeň dezintegrace a fragmentace Afghánistánu, kdy jednotlivé skupiny vytvořily fakticky nezávislé státy, nedošlo ze strany ani jedné z nich k popření vlastní identity Afghánistánu. Dokonce ani v případě generála Dostúma, který pod vlivem Taškentu vedl nejvíce nezávislou politiku, nedošlo k výraznějším požadavkům na rozdělení afghánského území.

Na pozadí této války se objevilo na podzim  1994 poprvé hnutí Tálibán, které se uvedlo ochranou pákistánského konvoje směřujícího do Turkmenistánu. Dnes již nikdo nemá pochyby o původu tohoto hnutí a jeho podpoře ze strany Pákistánu a dalších zemí islámského světa.

Hnutí Tálibán se tak podařilo do roku 1996 zajistit tranzitní trasu z Pákistánu do Střední Asie, což vytvořilo dobrou základnu pro dobytí Kábulu, které proběhlo v září 1996. Vláda presidenta Rabbáního nakonec po zhodnocení bezvýchodnosti situace vyklidila Kábul bez boje.

Dobývání a sjednocování ostatních částí Afghánistánu se ukázalo jako mnohem problematičtější. Místní obyvatelstvo i na nepaštunských územích se zpočátku stavělo k příhodu hnutí Tálibán poměrně vstřícně. Mezi místními obyvateli a nad nimi stojícími lokálními polními veliteli panovala představa, že hnutí Tálibán je tvořen skutečnými studenty z náboženských škol (medres), kteří přicházejí sjednotit zemi a vysvobodit ji od vlivu všemocných regionálních velitelů. S touto představou také zpočátku mnozí lokální polní velitelé přecházeli na stranu Tálibánu.

Problémem se však stala silná paštunská identita hnutí Tálibán. Preferenční propaštunská politika a také prostá potřeba uživit tálibánské bojovníky v jednotlivých oblastech také stála za zahájením značných etnických čistek v oblastech s nepaštunským obyvatelstvem. Největší represe zřejmě postihly hazárské obyvatelstvo v centrálním Afghánistánu. Zde se opět projevila tradiční bolest Afghánistánu – multietnicita země, zneužívaná v politice k prosazení mocenských ambicí jednotlivých vůdců.

Tálibán byl nucen pro pokračování bojů s opozičními jednotkami další zdroje. To vedlo k postupnému faktickému podřízení formálně vládnoucího hnutí nejprve silovým a výzvědným strukturám Pákistánu (ISI) a s postupem času stále více hnutí al-Qajda čele s Usámou bin Ládinem.

Modernita vs. tradicionalita Afghánistánu

Na územích ovládaných Tálibánem byl zaveden islámský pořádek, který přísně odpovídal poměrům ve venkovských oblastech jižní, paštunské části země. Podobné, velmi fundamentalisticky pojaté islámské zvyky a tradice panují i dnes v mnoha dalších oblastech země.

Tyto tradice se samozřejmě jen těžko slučovaly s mnohem volnějšími zvyky městského obyvatelstva v Kábulu nebo Mazár-e Šarífu, které navíc zažívalo za posledních let komunistické vlády Nadžibulláha nebývalý ekonomický rozvoj spojený se sovětskou pomocí a investicemi. To je dnes také důvodem časté nostalgie lidí ve velkých městech po období komunistické vlády a zklamání z islámské nadvlády, ať již převážně tádžické Islámského společenství Afghánistánu presidenta Rabbáního, nebo převážně paštunského hnutí Tálibán.

Rozpor mezi modernitou a tradicionalismem totiž tvoří jeden z nejvýznamnějších konfliktních potenciálů současného Afghánistánu. Právě tento rozpor stál v pozadí prozatím všech reformátorských pokusů v dějinách země 20. století. Složení nové vlády nadále vykazuje převahu spíše tradicionalistického křídla, což zřejmě bude znamenat kontinuitu s vývojem v posledních 10 letech po pádu režimu Nadžíbulláha – tj. příklon k fundamentalistickým