Slavomír Horák

Afghánská geopolitika - mnoho vlků na hubenou kořist

10.09.2001

Moderní evropské velmoci se začaly důkladněji zajímat o Afghánistán v souvislosti s rozšiřováním svých držav na Středním Východě a ve Střední Asii. První se k hranicím tehdejšího království dynastie Durrání přiblížila Velká Británie a výsledkem byly dvě afghánské války, které však skončily pro Brity neúspěšně. Hornatý reliéf krajiny je dodnes hlavní překážkou nejen vnější expanzi, ale komplikuje i ovládnutí vnitřního vývoje v zemi. Od 60. let Rusko zahájilo výboj do Střední Asie a hrozil střet s britskými zájmovými sférami. Zájmové sféry byly definitivně rozhraničeny v roce 1895, který rozdělil sféry vlivu obou velmocí. Tato hranice byla fakticky respektována až do 80. let 20. století.

Zcela novou situaci vytvořil v Afghánistánu dubnový převrat roku1978, vedený promoskevskou Lidově-demokratickou stranou Afghánistánu. Moskva nakonec po dlouhém váhání na sklonku roku 1979 vyslyšela úpěnlivé žádosti afghánské vlády o poskytnutí "bratrské pomoci". Tím byl ovšem definitivně narušen stoletý status quo v oblasti a vyvolána řetězová reakce velmocí.

Západ, reprezentovaný nejvíce USA, spolu s některými islámskými státy (především Pákistán, Saudská Arábie a Írán) podpořil převážně islámskou opozici, zatímco Sovětský svaz stále více zabředával do afghánské pasti. Podle Zbigniewa Brzezinského bylo dokonce cílem americké strany vyprovokovat invazi do Afghánistánu.

Je však nutno i vidět, že přes střet velmocenských zájmů v zemi všechny strany vnitroafghánského konfliktu hrály především za vlastní zájmy a zahraniční pomoc byla pouze prostředkem pro získání prostředků pro další mocenský i vojenský boj.

Po rozpadu SSSR se okolo Afghánistánu vytvořil okruh států a každý z nich si vytvářel vlastní politiku vůči této zemi. Afghánská otázka i nadále zůstává důležitým faktorem pro Rusko a nově vytvořené státy Střední Asie, ale pro kavkazské státy, Stejně tak je i zřejmý výrazný zájem západních a jižních sousedů - Íránu a Pákistánu, i když oba státy mají ke svému neklidnému sousedovi značně odlišný přístup. Poněkud v pozadí se drží USA, ale jejich globální vliv nepomíjí ani tuto strategickou oblast - Afghánistán nadále poutá pozornost amerických rozvědek.

Většina těchto států je družena v tzv. skupina 6+2 (Čína, Írán, Pákistán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán + Rusko, USA)

Rusko

Odsun sovětských vojsk z Afghánistánu a rozpad SSSR načas odvlekly pozornost Kremlu od země na jižním perimetru bývalého impéria, ale s postupující válkou v Tádžikistánu se začal zájem Ruska opět přesouvat na "citlivý podbřišek" i na státy okolo něj. Moskva v Tádžikistánu od počátku podporovala postkomunistickou vládu v Dušanbe, proti které stála opozice s vůdčí rolí islamistů. Ti měli výborné styky s afghánskou stranou, především s presidentem Rabbáním, ale vzhledem k chaosu mezi polními veliteli opozičních tádžických sil, se podařilo některým skupinám velmi dobře využít úspěchů jednotek Talibanu i dalších bojujících skupin. Pro Rusko se Taliban stal nejen hrozbou, která podporuje opoziční tádžické vůdce (což bylo jen do určité míry pravdivé tvrzení), ale i hrozbou pro celý středoasijský region i přímo pro Rusko. Od roku 1999 a zahájení druhé čečenské války se stále hlasitěji objevovala spojitost mezi čečenskými bojovníky a Afghánistánem. Ukázalo se, že i na tomto "šprochu" je určitá část pravdy - mezi čečenskými radikály byla část lidí s výcvikem v afghánských nebo pákistánských táborech. Dost důvodů proto, aby se Rusko velmi silně zaangažovalo na řešení afghánské otázky. Pod maskou "obav z rozšíření islámského fundamentalismu" Rusko zahájilo i svůj postupný plíživý návrat do Střední Asie. Kromě "vazalského" Tádžikistánu udržuje Moskva těsné styky i s kazašskou Astanou a kyrgyzským Biškekem. Napětí ve Střední Asii, vyvolané militantním Islámským hnutím Uzbekistánu, které má prokazatelně své základny na talibanském území, donutilo i Taškent k užší spolupráci s "ruským medvědem", do té doby nepříliš oblíbeným.

Díky těmto okolnostem proto neudivuje, že Rusko považuje za zdroj nestability ve "své" zájmové zóně právě současný režim v Kábulu, který je pro Moskvu nepřítel číslo jedna v celém regionu. Veškerá podpora Ruska tak směřuje do řad tzv. Severní Aliance v čele s jejím vojenským představitelem Ahmadem Šáhem Mas'údem. Je paradoxní, že právě Mas'úd byl v době sovětské okupace nesmiřitelným protivníkem Sovětů, "Lvem z Pandžšíru", jediným, který plně nepodlehl sovětským tankům. Opět se zde potvrzuje pravidlo, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel." A tak dnes nalezneme v Mas'údově výbavě ruské helikoptéry Mi-17, možnost logistického zabezpečení na ruských základnách v Tádžikistánu a další podporu moskevského původu.

USA

Vztah Washingtonu k Tálebánu je velmi složitý. Na jedné straně je za úhlavního nepřítele č. 1 považován Usáma bin Ládin, který pobývá v Afghánistánu pod ochranou Tálibů a je obviněn především z útoků na velvyslanectví v Keni a v Tanzánii v roce 1998 a z dalších teroristických činů po celém světě, stejně jako z podpory extremistických organizací. To však saudskému miliardáři příliš nevadí a jeho styky s nejužším vedením Talibanu lze považovat za velmi důvěrné. Některé zdroje uvádějí, že bin Ládin stál i za zničením Buddhových soch v Bámijánu na jaře letošního roku.

Americkou vládu navíc do negativního postoje vůči mollům z Kábulu tlačí i organizace monitorující lidská práva, kterých je v USA požehnaně a v otázce Afghánistánu jsou všechny zajedno.

Tyto okolnosti tedy donutily Washington k přitvrzení sankcí proti Afghánistánu i ke spolupráci s Ruskem a dalšími zeměmi, které vytvářejí alespoň zdání protitalibanské fronty.

Za úsměvy na mezinárodních konferencích a marných mírových jednáních se ale skrývá tradiční protiruský náboj v americké politice. I když američtí analytici velmi dobře znají slabosti Ruska, zdaleka bývalého rivala nepodceňují, alespoň ne v zahraničně-politických nebo vojenských otázkách. A tak ani v Langley, ani v Pentagonu sice nikdo ze zainteresovaných nejásá nad snahou o návrat "ochranných křídel" Moskvy do Střední Asie, Zakavkazska, nebo i na Ukrajinu, na druhé straně americká strana vítá angažovanost Ruska ve Střední Asii nebo v Afghánistánu, která váže síly "Ivana".

Přestože přímé dodávky zbraní z USA již neputují, ale o skrytém a nepřímém tolerování režimu mollů v Kábulu nelze pochybovat. Ostatně americké zbraně, se kterými se dnes v zemi bojuje putuje z různých oblastí světa s částečným požehnáním Washingtonu.

Americká administrativa také nepodlehla svému "oblíbenému zvyku" a na rozdíl od Islámského hnutí Uzbekistánu neoznačila Taliban za "teroristickou organizaci".

Čím déle bude nestabilita v hornaté zemi pokračovat a čím více do ní budou vtaženi okolní hráči (vč. tradičních rivalů v Teheránu), tím více výhod získá "strýček Sam" za bukem.

Pákistán

Pákistán se od počátku sovětské okupace jednoznačně postavil do protisovětského tábora, což znamenalo vojenskou a jinou pomoc Spojených států. Navíc sloužil i jako výcviková i duchovní (náboženská učiliště) základna pro modžáheddíny. Po odchodu sovětských vojsk nestabilita a chaos v Afghánistánu vystupňovaly napětí také mezi paštunskými kmeny na pákistánsko-afghánském pomezí, které se nikdy příliš nepodařilo z Islámábádu ovládat. Pákistánská politika tedy začala hledat skupinu, která by umožnila stabilizaci a větší přehlednost poměrů v Afghánistánu. Nakonec si pákistánské tajné služby vybraly hnutí Taliban, které do roku 1998 získalo kontrolu nad 90% území země, na kterém proběhla Pákistánem tolik očekávaná stabilizace. Nebezpečí paštunských nepokojů v Pákistánu pokleslo a naopak bohatí příslušníci paštunské obchodní elity, soustředěné především Kvétě, Karáčí a Pešaváru, Kábul materiálně podpořili. Rovněž lokální úřady v Pákistánu jsou ochotny "zavřít oči" nad ilegálním obchodem s Talibanskými oblastmi (především jde o benzín a potraviny).

Islámábád se nadále nevzdává myšlenky na otevření obchodní cesty přes Afghánistán do Střední Asie, včetně výstavby nových ropovodů a plynovodů. K tomu ale potřebuje stabilní vládu v Kábulu; ovšem také peníze západních investorů, kteří nadále považují afghánské teritorium za nebezpečné. Vztah Islámábádu k Afghánistánu se do určité míry posunul po převratu na podzim 1999, kdy nový vládce generál Mušarraf do určité míry omezil oficiální kontakty s tálebánskými vůdci, nicméně jistý patronský vztah ke svému sousedu na severozápadě nadále přetrvává.

Čína

Peking se v době sovětské okupace soustředil na podporu islámské opozice v Afghánistánu ve spolupráci s dalšími státy protisovětské fronty. V 90. letech se postoj Pekingu vůči Kábulu stal součástí širší politiky vůči Rusku, Jižní a Střední Asii. V jižní Asii existovaly relativně blízké vztahy Číny a Pákistánu, obojí namířené proti Indii.

Problémem ve vztazích k Tálebánu je však spolupráce Kábulu s ujgurskými separatisty v podobě výcviku jednotek a dodávek zbraní. Tyto extrémní skupiny dokázaly v minulých letech vyvolat mnoho nepokojů v západní provincii Sin-ťiang (Xinjiang, Východní Turkestán), především v okolí Kašgaru. Tento problém komplikuje i vztahy k Islámábádu, který převoz zbraní do sousední Číny toleruje.

V postoji vůči Tálebánu se tedy čínské stanovisko shoduje do značné míry s ruským, což má za následek i zvýšenou spolupráci obou velmocí, která vyústila např. v založení tzv. šanghajské skupiny (Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, od letošního roku i Uzbekistán). Jedním z hlavních témat posledních schůzek této organizace je právě bezpečnost, boj proti extremismu a narkoobchodu ve Střední Asii, Východním Turkestánu, tedy problémy, které mají do značné míry původ v Afghánistánu.

Írán

Když sovětská vojska překročila hraniční řeku Pjandž a obsadila větší část Afghánistánu, Írán tuto invazi ostře odsoudil. Do Afghánistánu začalo proudit množství uprchlíků, jejichž proud neustává ani dnes a vytváří velké ekonomické i sociální problému uvnitř země. V 80. letech však byl Írán příliš zaměstnán válkou s Irákem než, aby mohl vyvinout aktivní afghánskou politiku. Situace se změnila v 90. letech. Odchod sovětských vojsk a nastolení převážně tádžické vlády v čele s presidentem Rabbáním, stejně jako ukončení iránsko-irácké války a jisté uvolnění konzervativního vedení v Teheránu umožnilo Íránu věnovat se Afghánistánu výrazněji.

Po nástupu propaštunského a sunnitského hnutí Tálebán se Írán jednoznačně postavil na stranu presidenta Rabbáního, což podpořilo i rozvíjející se spolupráci s Ruskem a Čínou. Osu Moskva - Teherán navíc spojuje i dvojaká hra Washingtonu, a to nejen v otázce Afghánistánu. Vztahy obou zemí jsou dnes nejlepší za poslední léta a při hodnocení afghánské geopolitiky je nutné brát tento faktor na zřetel.

Středoasijské státy

Nově vzniklé státy ve Střední Asii se musely hned od počátku své existence vyrovnat s ostrovem nestability na svých jižních hranicích a možnosti rozšíření afghánských nepokojů do této strategické oblasti. Naštěstí pro celý region vzplál výraznější ozbrojený konflikt "pouze" v Tádžikistánu, jehož opozice našla v Rabbáníovském Afghánistánu částečně útočiště a přátelské kontakty oficiálního Dušanbe s afghánskou Severní Aliancí pokračují i nadále. Otázkou zůstává do jaké míry je však Tádžikistán závislý v zahraniční politice na postoji svého ruského patrona. Vláda v Dušanbe navíc nemá celé území země pod kontrolou a tato teritoria de facto ovládají bývalí polní velitelé opozice, z nichž někteří udržují dobré kontakty s tálebánským vedením.

Odpor proti Tálebánu se projevoval zpočátku i v Uzbekistánu. V posledním roce se však zdá, že i Taškent by vyměnil uznání Kábulu za klid na svých hranicích, které jsou ohrožovány radikály z Islámského hnutí Uzbekistánu.

Naopak velmi dobré, až přátelské vztahy navázal s Tálebánem Turkmenistán. V tomto postoji presidenta Saparmurata Türkmenbašy, "Hlavy všech Turkmenů", se však skrývá spíše pragmatismus. Spolu s Pákistánem má Türkmenbašy největší zájem na výstavbě již zmíněného ropovodu a plynovodu na pobřeží Indického oceánu. K tomu ale potřebuje mít přátelské styky s kýmkoliv, kdo je právě reálným vládcem Afghánistánu. Pokus Türkmenbašyho o zprostředkování zatím sice selhaly, ale na jeho kladném postoji vůči mollům v Kábulu to nic nemění. Ašgabat také za tímto postojem skrývá své obavy z možné expanze tálebánských bojovníků přes slabě chráněnou hranici.

Kromě uvedených zemí mají ještě své významné vztahy k Afghánistánu i Saudská Arábie, Turecko, Indie a některé další země, včetně některých mezinárodních organizací, které se snaží buď o humanitární pomoc, nebo přímo o zprostředkování míru.

Afghánskou geopolitiku je tedy potřeba vidět v rámci komplikovaného přediva mezinárodních vztahů v celé Asii. Všechny bojující strany v afghánském konfliktu se také dovedou v této pavučině skvěle pohybovat ve svůj prospěch, o který jde především.

Slavomír Horák
autor je studentem FSV UK
článek je publikován ve spolupráci s časopisem Euroasijský expres