Slavomír Horák
10 let po rozpadu
SSSR -
deziluze pokračuje.
Na počátku 90. let
jsme mohli sledovat postupnou agónii "prvního státu dělníků a rolníků",
V těchto dnech si připomínáme 10 let protigorbačovského ("někdy také
označovaného za "neostalinský") puč, který předznamenal konec
"země, kde zítra (ne) znamená včera".
Perestrojka a glasnosť,
pokus, kterým chtěl Gorbačov reformovat z dnešního pohledu nereformovatelný
systém, skončil. Tato líbivá slova, nejprve nadšeně vítaná, později většinou
lidí zatracovaná, totiž otevřela v celé nahotě díry v sovětské lodi,
které byly celá léta vyspravovány pouze hliněnými nálepkami. Když došla
hlína, začal se kolos potápět. Těmi děrami pronikla špinavá voda národnostních
konfliktů a ekonomického úpadku a přivodila tak zkázu obra, jehož obyvatelé
se jen tak tak zachránili na nejistých záchranných člunech.
Po 10 letech je sice
pohled poněkud optimističtější než na "poloviční trati", ale
obrázek skoro všech zemí SNS je stále spíše tristní a pokud se dá hovořit
o nějakém pokroku, tak maximálně v tom, že byl vesměs zastaven střemhlavý
pád dolů a všichni zakusili ono pověstné dno. Dopad a poznání reality
byly velmi tvrdé a bolestné.
Ekonomický
úpadek
Nemusíme sice věřit
fikci generála Ljubimova o KGB řízeném rozpadu SSSR, ale jedno racionální
z jeho práce zůstává. Vedoucí činitelé na rozdíl od "lidu"
velmi dobře znali pochmurný stav sovětského hospodářství. Životní úroveň
v Sovětském svazu zaostávala nejen za "vyspělými" státy východního
bloku jako NDR nebo Československo (ostatně stále vzpomínáme na zbožím přeplněné
a přísně střežené vlaky Milovice - Moskva), ale i za Rumunskem nebo
Bulharskem. I tyto země postihl na počátku 90. let větší nebo menší
pokles, ale ve srovnání s bývalými sovětskými republikami se nejednalo o
takový pád do hlubin.
Řešení tohoto problému
mělo podle ekonomických odborníků spočívat v rychlém, někdy až bleskovém
přechodu ke kapitalismu. Mělo se tak stát během 500 dní, tedy v termínu,
hodném Stachanova. Tento ani jiný "socialistický" závazek se však
nepovedl - nebylo již budovatelského nadšení plnit údernické plány, ani
zdrojů, jenž by takovou akci financovaly. Ekonomické teorie, jinde možná
zabírající, zde nakonec vytvořily skutečný kapitalismus v té nejdrsnější
podobě, bohužel často mimo kontrolu nových států. Ekonomičtí liberálové
zdaleka neodhadli, kam se až slabé ekonomiky mohou propadnout.
Většina zemí prošla
mírně řečeno od úpadku (Rusko) až k naprostému kolapsu (například v
Gruzii nebo v Tádžikistánu). Zavřené továrny, nedokončené stavby, někdy
i se smutně vztyčeným rezavějícím jeřábem - to jsou pomníky, které ještě
dlouhou dobu budou připomínat nedokončený sen o velikém a spravedivém státě
a frustrovat obyvatele, kteří musejí denně procházet kolem.
Nejhlubší byla také
deziluze lidí z nových pořádků, mísící se nejprve se vztekem a později
s nostalgickou vzpomínkou na staré časy, která smrskává u většiny lidí
do jediného hesla : "Za Sojuzu bylo lépe." Tento refrén uslyší
cizinec v různých obměnách doslova na každém kroku.
Pro většinu obyvatel bývalého
socialistického ráje je sice obrázek dnešní reality smutný a perspektivy
mizivé, přesto se začínají objevovat první vlaštovky v podobě zahraničních
investic i domácích firem, které dokáží prosperovat i v problematickém
prostoru časté právní a zákonné džungle a nabalují na sebe sněhovou
kouli, která září bílou barvou na černé pláni. Jejich hlas je zatím jen
velmi slabý zbývá jedině doufat, že časem zesílí, nehledě na chmurné
vyhlídky expertů.
Staří
vládci s novými tvářemi.
Recept na řešení následků
perestrojkových experimentů se politici jednotlivých států vydali hledat již
každý podle svého. Na celém teritoriu najdeme dnes téměř celou škálu
politických režimů, vesměs ale založených na silné presidentské moci. Některé
alespoň naoko přejali určité demokratické prvky (Rusko, Ukrajina, Gruzie,
Moldávie, Kyrgyzstán), ale bližší pohled pouze odhalí na nové poměry
modifikované pořádky "těch u koryta". Noví vládcové navíc s
radostí vítají nostalgické volání "poddaných" po starých časech
nebo vládě tvrdé ruky - tato přání lidu jsou naplňována v hojné míře.
Někteří presidenti si
z demokracie velkou hlavu nedělají a "své" státy přeměnili na
soukromé dílničky a vládnou v duchu ludvíkovského "Stát jsem já."
Tak tomu je například v Bělorusku, většině středoasijských "chanátů"
nebo na Kavkaze.
Kolegium hlav států,
které je možné vidět například na "společných posezeních"
skomírajícího Společenství nezávislých států, tvoří staří ostřílení
vlci z bývalého systému, kteří včas přemalovali fasády svých paláců
do nových, často nacionálních barev. Na propagačních plakátech, brožurách
i na internetových stránkách se objevují velká slova : "Nezávislost
pod vedením našeho vůdce dala lidu, utlačovaného dlouhá léta cizáky,
konečně svobodu a možnost vlastní cesty rozvoje. Konečně si budeme vládnout
sami a lépe, než nám to přikazovali ti z Moskvy a naše blahobytná země se
změní v opravdový ráj." Tato věta se typicky objevuje v knihách,
projevech a boržurkách lidem (někdy i Bohem) vybraných presidentů.
Mimochodem, knižní produkce nových panovníků doznala v posledních 10
letech dynamického růstu.
Opoziční struktury
sice nezřídka fungují, ale jejich přístup k moci je nulový nebo velmi malý.
Navíc se většinou jedná o konglomerát nesourodých skupin, jejichž
politický program spojuje prakticky jediný zájem - svržení stávající
moci. Otázkou potom zůstává, co by se dělo poté. Recept na řešení tíživé
situace v postsovětských zemí většinou opozičním stranám chybí a po
jejich nástupu k moci by zřejmě brzy euforii v duchu "král je mrtev, ať
žije král" vystřídala pouze nová zklamání.
Tento společný
"postsovětský" základ by ale nebyl úplný bez základního přehledu
jeho barevných odstínů.
Rusko
Jelcinovské Rusko se
sice přihlásilo k nástupnictví po rozpadlém impériu, ale vyšlo z něj
velmi oslabeno jednak ekonomickými experimenty počátku 90. let a také ztrátou
rozsáhlých území. Někteří odborníci přirovnali Jelcinovské Rusko k
carské říši po prohrané Krymské válce, v jejímž důsledku došlo k velkým
hospodářským reformám. Tato analogie však poněkud zklamala a velkou měrou
se na tom podílel i nový vládce Kremlu. I když "Car Boris" odvrhl
komunistickou minulost a tím si znepřátelil jednu část zbídačelé
populace, nedokázal se odoputat od stereotypů třicetileté praxe ve stranickém
aparátu. Pro první polovinu 90. let je nakonec charakteristický obrázek
presidenta, jak s vítězným úsměvem mává, jako opravdový spasitel Ruska,
ruskou vlajkou na tanku před Bílým domem. Ostatně jeho časté vyobrazení s
carskou korunou mělo být symbolem návratu o století zpět, do starých dobrých
časů, kdy se v idealizované představě Rusko dynamicky rozvíjelo.
Skutečnost však byla
poněkud jiná. Běžného Rusa příliš nezajímaly carské choutky a dekrety
svého vládce jako spíše boj s větrnými mlýny inflace, jež dávno zaměnila
desetirublového Lenina za bankovky s několika nulami na konci, za které se
sotva dal koupit chleba. Experimenty s rychlým přechodem na tržní hospodářství,
nepovedená kupónová privatizace (v ruském žargonu se ujalo slovo
"prichvatizace"), která nejprve dokonale odstátnila majetek ve prospěch
"těch pravých" majitelů a ti potom tento majetek zručně převedli
na zahraniční konta, do luxusních zámků okolo Moskvy na Bahamách. Pověsti
a vtipy o "nových Rusech" se šiřily rychlostí blesku stejně jako
zklamání prostého člověka s vývojem v zemi. Pocit poníženého Ruska,
jemuž navíc velel stále více "zdravý nemocný" a nevypočitatelný
president, se natrvalo vryl do paměti lidí.
Pokračování
"Jelcinova chaosu" si vynutila sama nejmocnější vrstva, které
podobný pořádek nanejvýš vyhovoval. Proto byla pro druhé presidentské
období rozpoutána mediální kampaň, za níž by se nemuseli stydět na druhé
straně Atlantiku. Imagemakeři oblékli Jelcina do slušivého hábitu čiperného
staříka, což měl staronový president dokázat svými rockenrollovými tanečky.
Okamžitě po svém zvolení však "čiperný stařík" vysílením
padl na nemocniční lůžko, které se mu na další 4 roky stalo častým
domovem.
Zřejmě nejdůležitější
rozhodnutí za poslední 4 roky Jelcinovy vlády se stal výběr nástupce. Po několika
neúspěšných pokusech se nejvíce zamlouval mladý, energický, ale nikterak
významný aparátčík Vladimir Putin. Minulost "KGBšnika", tvrdé
jednání v otázce čečenské války na podzim 1999, jisté chlapáctví a
sportovní duch dokonale ladily s
tehdejší představou lidu o novém vládci a byly v kontrastu k Jelcinovi. Ten
svou abdikací nakonec dal Rusům nečekaný, ale příjemný dárek k Novému
roku.
Nejprve úřadující a
poté oficiálně zvolený nový president se pokusil v prvním roce své vlády
zachovat si tvář "tvrďáka" a energického reformátora, ale podle
očekávání začíná pomalu, ale jistě křivka jeho popularity klesat. Nepomáhá
ani faktické utišení čečenské kampaně (nadále však doutnající s občasným
vyšlehnutím plamenů), ani změna hymny, která má v očích lidu Rusko vrátit
mezi "mogučije děržavy" (mocné velmoci). To se sice děje, ale ve
skutečnosti si svět z Ruska už příliš mnoho nedělá, což potvrzuje i okázalé
přehlížení ruských zájmů novou americkou administrativou. Ve vnitřní
politice je navíc nový president nucen ke kompromisům mezi skupinovými zájmy
jeho podporovatelů. Putin nechce zklamat nikoho a zatím obratnými menévry
dokázal uspokojit všechny. Otázkou je, co bude v případě krize, poklesu
cen ropy nebo nedostatku peněz na uspokojování požadavků různých lobbystů.
Rusové zatím nového
chlapíka v Kremlu vítají, ale již očekávají činy, vedoucí ke zlepšení
jejich postavení. Takové zlepšení ale v silách Ruska momentálně není, a
to se může proti "Voloďovi" rychle obrátit.
Bělorusko
- hokejista, kolchozník
"Saša" Lukašenko
v Minsku nadále hraje poněkud falešný koncert socialistického střihu a
zavrtává ekonomiku své země stále hlouběji do krize. Zatím nepomohla ani
poslední operace - nahrazení starých běloruských rublů - "zajčiků"
- novými penězi, ani péče o hokejové stadióny v celé zemi, na kterých si
odpůrce "prohnilého kapitalismu" může kdykoliv zabruslit. Ani stávající
presidentské volby v září zřjmě nic nezmění na stávajícím kursu reálného
socialismu se zjevnou snahou o spojení s Ruskem (novým moskevským vedením přijímané
velmi opatrně) jako zřejmě jedinou spásou.
Ukrajina
V prvních letech nezávislosti
se zemí prohnala vlna "ukrajinizace" vedená prozápadními
nacionalisty. Ruština se stala málem zakázaným jazykem. Z tohoto mráčku však
slibovaný vzestup nezapršel a s přibývajícími nulami na ukrajinském
karbovanci došel relativně slabé a hlavně málo majetné vrstvě inteligence
dech. Moc nakonec, jak jinak, přešla do rukou skutečně mocných - ukrajinské
oligarchie v čele s Leonidem Kučmou. Na rozdíl od poněkud idealistických
"západniků" (doslova, protože hlavní baštou "pravých
Ukrajinců" jsou západní oblasti okolo Lvova) se noví muži nebránili
ruštině (s ukrajinštinou má Kučma dodnes problémy) a spolupráci s
"medvědem" na východě. Zcela pragmaticky totiž pochopili, že není
možné přetnout staleté svazky s ruskou životodárnou mízou. To ale
neznamená, jak někteří komentátoři tvrdí, úprk do objetí Moskvy. V
Kyjevě si spočítali, že je lepší ohlodat kosti odhozené ze dvou stran než
pouze z jedné - na západní zbyde trochu masa a na východní alespoň tuk.
Kavkaz
Přestože kavkazská
pohostinnost nic neztratila ze své intenzity, zdaleka ne všichni Kavkazané
zasednou k jednomu hodu se svými sousedy, aniž by v předsíni neodložili
zbraně. Výbuch národnostních konfliktů zanechal krvavé stopy v Karabachu,
Abcházii, Osetii nebo Ázerbajdžánu, nemluvě o severních provinciích pod
ruskou správou. Oblast stlačená mezi ruským obrem, tureckým "Západem"
a íránským "Východem" je sice v posledních letech relativně
klidná, ale pod pokličkou klidu nadále bublá kotel nedůvěry mezi velice
pestrou mozaikou nacionalistických vášní. Ty nemusejí nutně vybuchnout (už
jsme se naválčili dost), ale nezasejí ani semena tolik potřebné spolupráce.
S výjimkou Ázerbajdžánu neexistují zdroje, které by podpořily
"hospodářský zázrak". Několik konfliktů (všechny státy), vysoký
podíl stínové ekonomiky a s tím spojená mafiánská činnost (především
v Arménii) znamenaly, že dnes zde již nezbylo téměř nic k rozkradení, ale
s výstavbou nových motorů ekonomiky nikdo nepospíchá. Jistý pokrok je vidět
v Baku, jehož pěší zóny a ulice jsou přece jen udržovanější než ve
Tbilisi či v Jerevanu, ale celkový umělecký dojem není valný a přes mírný
obrat v posledních letech to jde k lepšímu jen velmi ztuha.
Střední
Asie
Rozpad sovětské říše
zastihl její nejzaostalejší kout nepřipravený na nezávislost. Místní
generální tajemníci komunistických stran se však ukázali jako velmi
flexibilní a dokázali velmi pružně namalovat příhodná hesla, která nejčastěji
hledají starodávné tradice zaváté ruskými kolonizátory. Tak se v dějinách
Turkmenistánu dočteme o Velké Parthské říši z přelomu tisíciletí jako
o předchůdci nového nezávislého státu Turkmenů, nebo o nejslavnějším
"uzbeckém" panovníkovi Amiru Timurovi.
Pouze na jednom místě
se bývalý komunistický aparát setkal s výraznějším odporem - v Tádžikistánu
se zformovala ozbrojená opozice a byla z toho krvavá pětiletá občanská válka
a faktický rozvrat země. I tato opozice je však od minulého roku pacifikována,
a to dokonce "demokratickými" volbami, i když zdaleka ne všichni se
vzdali zbraní a výnosného obchodu s narkotiky.
V "soutěži"
o získání největší moci na svém panství zatím suverénně vede milovaný
syn turkmenského národa, bývalý generální tajemník KS Turkmenistánu
Saparmurat Nijazov, jemuž bylo za "grandiózní zásluhy o blaho lidu a
nezávislost země" uděleno jméno - Turkmenbašy (v doslovném překladu
spíše hlava Turkmenů, v oficiálních pramenech otec všech Turkmenů).
Ale snaží se i další
"otcové nezávislosti" - uzbecký president Karimov a kazašský vůdce
Nazarbajev. V Kyrgyzstánu se president Akajev dlouho skrýval za
"demokratickou" fasádou, ale poslední volby ukázaly i zde skutečnou
podstatu režimu.
Ostatně, o účelnosti
a úspěšnosti jakéhosi demokratického zřízení v těchto zemích lze více
než s úspěchem pochybovat. Podle místních médií, kontrolovaných státem,
se vlastně lidé nemají zase až tak špatně, Turkmenistán je dokonce podle
vyjádření svého vůdce "nejbohatší zemí světa". Zlepšování
makroekonomických údajů sice hlásí i mezinárodní organiazce, mezi
"lid" zatím z tohoto pokroku ukáplo jen poskrovnu a ohromné peníze
z prodeje ropy se utápějí často ve stavbě monumentálních pomníků
minulosti i současnosti nebo na tučných kontech v zahraničí. Jestliže se
vyřeší pomalu přicházející otázka následníků na trůnech, můžeme se
těšit na ještě dlouhý život nově vytvořených středoasijských
"chanátů".
Jak
ven z bludného kruhu?
Odpověď se nehledá
lehce. Pokud si nebudeme nic namlouvat, tak téměř všechny země patří více
nebo méně spíše k málo vyspělým a vykouzlit zdroje k novému zlepšení
životní úrovně je úkol hodný Davida Copperfielda. Ani časté volání po
obnovení svazu v jakékoliv podobě, ani dotace zvnějšku, ani jakési nové
znárodnění "těm, kteří si už dost nakradli" není vhodným lékem.
Jisté lepší možnosti
určitě mají země s bohatou "Mendělejovou tabulkou" jako Rusko,
Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán nebo Ázerbajdžán, přinejmenším
dokud bude tyto zdroje kam vyvážet, ale ani zde neleží absolutní spása,
jak si politici i občané jednoduše představují. Ostatní zatím nečeká
nic lepšího než živoření.
Nedávat lidem, kteří
dříve jezdili na dovolenou na Krym a dnes svádějí úporné bitvy o denní
chléb, žádnou nebo jen velmi malou naději na zlepšení jejich často zoufalého
postavení není možná správné, ale bohužel velmi upřímné. Pro mnohé z
nich opravdu zatím není nijak růžová perspektiva.
Autor je student FSV UK
Článek je otištěn ve spolupráci s časopisem Euroasijský express (http://euroasia.zde.cz)
Literární Noviny 34/2001, s. 7 (22.8.2001)
Literární
Noviny 35/2001, s. 7 (29.8.2001)