Slavomír Horák

Konfliktní zóny ve střední Asii

Střední Asie je v současné době oblast, o které se v našich podmínkách mluví pouze velmi okrajově. Přesto se po rozpadu Sovětského svazu zvyšuje zájem o tento prostor ze strany odborné veřejnosti i politických a ekonomických špiček světových velmocí.[i] Těsně po rozpadu Sovětského svazu se předpokládalo, že vzniká další zóna nestability v blízkosti již tak neklidných regionů jako Blízký východ nebo Zakavkazsko. Tyto obavy se zatím plně nepotvrdily s vyjímkou 2 oblastí na žádném místě nevypukl vážnější konflikt. Je nutno však mít na paměti, že konfliktní faktory ve střední Asii stále existují, i když se některé z nich v průběhu 90. let transformovaly, a je třeba na ně neustále upozorňovat.

Afghánský faktor a drogová problematika[ii]

Afghánistán je vzhledem ke své pokračující konfliktní situaci zdrojem napětí a nestability pro celý region, včetně střední Asie. Dokonce je možné Afghánistán označit za hlavní ohnisko, které má vliv na nestabilitu ve střední Asii. Události v Afghánistánu ohrožují především jižní řetěz středoasijských zemí, které s Afghánistánem přímo hraničí, nebo se nacházejí v jeho bezprostřední blízkosti. Nejvíce je latentním afghánským konfliktem postižen Tádžikistán, kde příslušníci Spojené tádžické opozice mají dosud kontakty především se stranou sesazeného presidenta Rabbáního. Někteří bývalí polní velitelé opozičních jednotek jsou v kontaktech s vedením hnutím Taliban v Kábulu, především kvůli svým obchodním zájmům v oblasti obchodu s narkotiky, ale nejedná se o oficiální politiku strany.

Největší ohrožením pro střední Asii však představují kontakty některých extremistických skupin s hnutím Taliban, které zajišťují především přepravu narkotik z Afghánistánu přes státy bývalého Sovětského svazu do Evropy. Odhaduje se, že Afghánistán má 75% podíl na světové produkci opia a z toho 80% vývozu se uskutečňuje přes středoasijské státy.[iii] Pro přepravu je využívána značná propustnost středoasijských hranic s Afghánistánem, nejvíce v oblasti Autonomní provincie Horský Badachšán, kterou nemá centrální vláda v Dušanbe reálně pod kontrolou, a dále přes jižní Tádžikistán a hraniční řeku Pjandž. Menší množství drog jde také přes afghánsko-uzbeckou resp. afghánsko-turkmenskou hranici.

Kontrolu na tomto území mají zejména dvě středoasijské skupiny. Obě mají kořeny v extremistickém Islámském hnutí Uzbekistánu. Jednou skupinou je ozbrojená skupina pod vedením Džumy Nomongoniho, která se pokusila o průnik ze základny v Tádžikistánu na území Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Skupinu tvoří především uzbečtí uprchlíci z Fergánské kotliny a dále Tádžikové z opozičních sil, kteří se nesmířili s mírovou dohodou v Tádžikistánu z 27. června 1997. Jde o skupinu velmi militantního zaměření (převážně žoldnéři), o které se předpokládá, že by se mohla pokusit po lepší přípravě o zopakování průniku do Fergánského údolí.

Druhá skupina je vedena uzbeckým uprchlíkem Tel Udeshefem a má základnu v okolí severoafghánského města Mazar-e Šaríf. Obě skupiny mají dobré kontakty s vůdci hnutí Taliban a s největší pravděpodobností i Usamou bin Ládinem. Jedná se hlavně o obchodní spolupráci založené na vývozu narkotik vypěstovaných v Afhánistánu. Příjmy z pěstování opia se věnují na nákup zbraní a pokračování války.

Islámský extremismus

Přes varování mnohých komentátorů a expertů[iv] před vstupem radikálního islámu do střední Asie, hraje islámský faktor  mnohem menší roli, než v jiných islámských zemích, především díky nižší míře reálné religiozity. Po rozpadu Sovětského svazu se hovořilo o největší hrozbě přicházející z Íránu, který však neměl velké ambice na vývoz své revoluce do střední Asie. Na počátku 90. let Írán čelil především vnitřním problémům v ekonomice a snahám dostat se z mezinárodní izolace. Jako u většiny zemí je íránský zájem o tento region podnícen spíše ekonomickými důvody.[v] V rovině islámské propagandy a ideologie se mnohem více angažovaly Saudská Arábie a Pákistán, především pomocí při výuce arabštiny a islámských věd, financováním výstavby mešit a obnovováním medres. Ani tyto snahy se však nesetkaly s masovou odezvou, ačkoliv se procento praktikujících  zvýšilo, což se však nedává do souvislosti ani tak s propagandou ze saudské Arábie, jako spíše s možností svobodně vyznávat svou víru po létech, kdy tato možnost byla značně omezena.

Fakt, že radikální islámské myšlenky jsou slabé a vycházejí z jiných předpokladů než islámský extermismus (především sociální situace), má několik příčin – většina muslimů, kteří aktivně vyznávají islám, se hlásí k velmi umírněnému hanafijskému směru sunnitského islámu[vi] a snahy o propagaci ortodoxnějších islámských směrů (např. wahhábismu ze Saudské Arábie) se prozatím setkaly pouze s malým ohlasem. Největší procento skutečně věřících existuje v Tádžikistánu a Uzbekistánu, v oblastech s tradičními centry islámu v Samarkandu, Buchaře a fergánské kotlině s usedlým zemědělským obyvatelstvem. Mezi původně kočovnými národy jako jsou Kazaši, Kyrgyzové nebo Turkmeni islám do roku 1917 výrazně nezakořenil a dnes tedy nemá z čeho vycházet.[vii]

Přestože se obnovuje výuka v tradičních islámských učilištích (medresách), a islámských universitách a roste zájem o poutě k významným religiózním centrům (hrobka Bahauddína Nakšbandího nedaleko Buchary, hrobka Al-Buchárího ve vesnici Hodža Ismoil u Samarkandu), není to důvod obavám z masového rozšíření islámského extremismu.

V posledních letech jsou však stále patrnější některé skupiny, které se hlásí k extrémnímu islámu, případně využívají islámu jako masku pro svou kriminální činnost. Typickým příkladem takové skupiny je například Islámská strana Uzbekistánu, která je spojena s obchodem a převozem narkotik z Afghánistánu do Ruska, čímž získává prostředky pro svůj hlavní cíl – vyhlášení islámského chalífátu ve Fergánské kotlině. Protože se však jedná hlavně o skupiny nájemných vojáků, potřebuje tato skupina ozbrojený konflikt, aby tak mohla potvrzovat samotný statut své existence.

Ozbrojené složky této strany operují v táborech na území Tádžikistánu, severního Afghánistánu a Pákistánu. Tyto skupiny jsou přímo napojeny také na bojovníky z Čečenska, odkud v souvislosti s pokračující ruskou ofenzívou mnozí bojovníci odcházej, nejčastěji přes Ázerbajdžán a Turkmenistán.

Své přívržence získává strana především díky stále neuspokojivé ekonomické situace ve všech středoasijských zemích. Nejvíce postiženou a nejvíc nespokojenou sociální skupinou je nezaměstnaná mládež a veteráni občanské války v Tádžikistánu.

Ačkoliv tento proud je zdaleka menšinový ve středoasijských poměrech, působení podobných ozbrojených složek již vyvolalo konfliktní situace – pokus o atentát na presidenta Karimova v únoru 1999 a ozbrojená akce na podzim téhož roku v Batkenské oblasti v Kyrgyzstánu. Následovat mohou další pokusy o zbrojený útok, stejně jako ojedinělé teroristické akce. Spojení Nomongoního a Udešefa s obchodem s narkotiky vytváří jednu z nejnebezpečnějších konfliktních náloží střední Asie a na pokusech o jejich odstranění se shodují vedoucí představitelé středoasijských států.[viii]  

Etnické menšiny

Vzhledem k umělém rozdělení hranic v letech 1924-1936 vzniklo v regionu několik zón s výraznými národnostními menšinami. Jedná se především o Uzbeky, kteří tvoří 12,9% obyvatel v Kyrgyzstánu (v Ošské oblasti je to však 26% a v některých místech, např. Üzgen/Özgön, je tento podíl ještě vyšší), 25% obyvatel v Tádžikistánu (zejména na severu země v Chodžentské, dříve Leninabadské, oblasti) a 9% obyvatelstva Turkmenistánu.[ix]

Významným faktorem jsou i tádžické menšiny v Uzbekistánu (celkem 5%), především v tradičních oblastech tádžického osídlení – v Samarkandské a Bucharské oblasti.

Po rozpadu Sovětského svazu zůstala ve všech státech početná ruská diaspora[x] V 90. letech její podíl v nových státech střední Asie poklesl, ale stále tvoří důležitou složku obyvatelstva, především díky vyšší vzdělanosti – Rusové v jednotlivých zemích byli především součástí intelektuální elity. V 90. letech došlo k výraznému „odlivu mozků“ v ruské populaci, což země jako například Kyrgyzstán vede ke snahám o omezení odchodu ruské menšiny. Ruština se stává přímo oficiálním jazykem (Kazachstán, Kyrgyzstán) nebo tzv. „jazykem všeobecné komunikace“ (Tádžikistán).

Vzhledem k těmto důvodům a také díky vyššímu přírůstku domácího obyvatelstva, který výrazné ruské menšiny procentuálně marginalizuje, nejsou v současné době bezprostřední obavy ze vzniku konfliktní situace.

Za jedinou konfliktní oblasti lze označit v této souvislosti pouze severní Kazachstán s výraznou převahou ruského obyvatelstva, ale i zde již, na rozdíl od počátku 90. let, nedochází k výraznějším střetům.  

Populační exploze a sociální problémy

Obyvatelstvo všech států střední Asie má podobný přírůstek obyvatelstva jako typické země třetího světa – v letech 1980-1989 vzrostl počet obyvatel o 2,5% v Kazachstánu až 3,68% v Tádžikistánu.[xi] Díky emigraci se tento růst v 90. letech daří mírně tlumit[xii], ale dlouhodobě můžeme opět předvídat růst.

Tato populační exploze přináší sebou problémy v sociální oblasti  a důsledkem může být inklinace obyvatelstva k extrémním myšlenkám – v této oblasti se jedná zejména o vyhraněný nacionalismus a islámský extremismus. Tyto dvě tendence se již ukazují ve Fergánské kotlině.

Hlavní konfliktní zóny střední Asie

Na přelomu 80. a 90. let vzniklo několik konfliktních ohnisek i ve střední Asii. V některých oblastech tato ohniska přerostla v reálné konfliktní zóny.

Fergánská kotlina[xiii]

Tato oblast je nejhustěji zalidněným regionem střední Asie s možnostmi intenzivního zemědělství. Na malém prostoru se stýkají hranice 3 států (Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu) a jsou zde významné národnostní menšiny (především Uzbeků v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu). Fergánská kotlina je navíc tradičně konzervativním místem z hlediska víry. Ekonomický dopad perestrojky a následující transformace nových nezávislých států těžce dolehla na obyvatelstvo této oblasti a bez práce zůstala v některých oblastech až polovina práceschopné populace, především v řadách mladých lidí. Tyto faktory působící dohromady vytvářejí napětí, které může přerůst v konflikt s přihlédnutím k působení extremistických sil na náboženském i etnickém základě, což v této oblasti může být pro nejvíce postiženou populaci velmi přitažlivé.

Právě zde  vypukly  na přelomu 80. a 90. let první konflikty. Roku 1989 začaly ozbrojené srážky v uzbecké části kotliny mezi Uzbeky a tzv. Meschetskými Turky, kteří sem byli násilně deportováni roku 1944 z jižní části Gruzie na gruzínsko-tureckém pomezí. Následoval masový exodus přibližně 100 000 Meschetských Turků z Fergánské kotliny.[xiv]

O rok později vzplály nepokoje mezi Uzbeky a Kyrgyzy v kyrgyzských městech Oš a Uzgen. Výsledkem bylo 171 mrtvých a více jak 1000 raněných. Jedná se však o jeden z mála vyšetřených a soudem projednaných konfliktů které se v bývalém SSSR v tomto období objevily.[xv]

Hlavní příčinou těchto konfliktů je radikalizace příslušníků etnické většiny (v Uzbekistánu) nebo menšiny (v Kyrgyzstánu) v daných zemích, která souvisí s vlnou nacionalismu v době ekonomické krize perestrojky. K nastartování konfliktu potom stačily drobné neshody.[xvi]

Rozpadem SSSR, stanovením jasných hranic (při zachování rozdělení z let 1924-1936) a zaručením menšinových práv Uzbeků v Kyrgyzstánu se na téměř 10 let v oblasti rozhostil relativní klid. Přestože v obou zemích se státní ideologií stal nacionalismus, k dalším větším střetům nedošlo. Místní obyvatelé i političtí představitelé všech zainteresovaných zemí nemají v zájem na ozbrojených konfliktech v této důležité ekonomické oblasti.

Ozbrojený konflikt, který začal v srpnu 1999, měl zcela jednoznačně charakter pokusu ozbrojené skupiny pod radikálními islámskými hesly zajistit si kontrolu narkotras z Afghánistánu do Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.[xvii] Předzvěstí tohoto střetu byl neúspěšný pokus o atentát na presidenta Uzbekistánu Karimova v únoru 1999.  Jak již bylo uvedeno výše, jedná se zřejmě o největší hrozbu stabilitě ve středoasijském regionu.

Občanská válka v Tádžikistánu 1991 – 1997

Jediným místem ve střední Asii, kde propukly dlouhotrvající otevřené boje, byl Tádžikistán. V květnu 1992 vypukly po sérii demonstrací v Dušanbe ozbrojené srážky mezi přívrženci komunistického presidenta Rachmona Nabieva a opozicí, vedenou převážně Islámskou stranou obrody Tádžikistánu.

Hlavní příčiny tohoto konfliktu lze spatřovat především v boji o moc mezi jednotlivými regionálními elitami. Klanové struktury, založené na regionální příslušnosti vyplývají z historického vývoje území dnešního Tádžikistánu.[xviii] Již v době Bucharského emirátu, který tato území teoreticky ovládal zde existovalo množství územně ohraničených státních útvarů. Kromě Chodžentu (dříve Leninabadu), to byla zejména území Kulyabu (jih Tádžikistánu), Karateginu (jihozápadní část země) a pamírské oblasti (dnešní AO Horský Badachšán).

Po celé komunistické období byly hlavní převažující silou v Tádžikistánu klany ze severu země (Chodžent), tvořené především Uzbeky a úzce napojené na uzbecké mocenské struktury. Tyto klany měly v rukou především ekonomické páky (Chodžentská oblast je ekonomicky nejvyspělejším regionem Tádžikistánu), zatímco politickou moc v Dušanbe držely v rukou spřízněné kulyabské klany z jižního Tádžikistánu. Z Kulyabu pocházeli bývalý president Rachmon Nabijev i současný Emomali Rachmonov.

Naproti tomu opoziční předáci měli v průběhu války podporu především v Karateginu a v těžko dostupných oblastech východního Tádžikistánu – v Garmském údolí a v Autonomní oblasti Horský Badachšán.

V průběhu ozbrojeného konfliktu se opozičním vojskům podařilo podržet si kontrolu nad „svými“ teritorii a boje probíhaly především v centrální a jižní části země – v Garmském údolí a v Kulyabu.[xix] Jejich důsledkem byla uprchlická vlna Tádžiků z těchto oblastí do táborů v severním Afghánistánu.

Po několika kolech složitých jednání podepsal president Rachmonov a předák Spojené tádžické opozice Said Abdullo Nurí mírovou smlouvu 27.6.1997 v Moskvě.[xx] Podle této smlouvy získala opozice ve všech významných politických postech třicetiprocentní zastoupení. Svého potenciálu však nedokázala využít a v presidentských volbách loni na podzim a v parlamentních volbách letos na jaře, které jsou zahraničními pozorovateli považovány za nejdemokratičtější ve střední Asii[xxi], utrpěli její kandidáti těžkou porážku.

Země se do současnosti potýká s následky této války – hospodářství, s vyjímkou severních částí, kde boje neprobíhaly, je rozvráceno a centrální vláda v Dušanbe nemá stále pod kontrolou východní oblasti země, kde faktickou moc v rukou mají dosud bývalí polní velitelé opozice (skupina Džumy Nomongoního) a místní opoziční předáci, kteří nesouhlasili s mírovou smlouvou.

Za 3 roky od skončení války došlo ke stabilizaci, ale nesnadná vynutitelnost centrální moci v některých oblastech, blízkost neklidného Afghánistánu a problémy s obchodem a převozem narkotik z Tádžikistánu i nadále dělají „horkou“ oblast ve střední Asii.  

Kromě výše analyzovaných konfliktních bodů existuje ještě několik dalších oblastí, které jsou označovány za místa potenciálního vypuknutí střetů. Nelze je podceňovat – jsou tvořeny především problémy hranicemi rozdělených etnik. Jedná se například o západní Uzbekistán s autonomní provincií Karakalpakstan,  turkmensko-uzbecké pomezí a oblast Samarkandu a Buchary, která je osídlena tradičně tádžickým obyvatelstvem.[xxii] Zde však mají centrální vlády situaci pod kontrolou a např. bucharsko-samarkandské klany navíc ovládají i nejvyšší vedení Uzbekistánu.

Perspektivy regionů střední Asie

Bez ohledu na množství konfliktních zón, které reálně ve střední Asii existují, zůstává i nadále tato oblast relativně stabilní. Jsou to právě více nebo méně autoritativní režimy, které tuto stabilitu podporují, především důrazem na rozvoj ekonomiky, která ve všech zemích začíná postupně vykazovat růst[xxiii]. Všechny země potřebují příliv zahraničních investic, které se mohou realizovat pouze ve stabilním politickém a ekonomickém prostředí. I to je důvod, proč presidenti 5 středoasijských přes všechny rozpory deklarují zájem na společné bezpečnostní politice, především proti sousednímu neklidnému Afghánistánu.

V současné době tedy můžeme považovat střední Asii považovat za relativně stabilní region, ovšem s přihlédnutím k jejímu konfliktnímu potenciálu a k blízkosti nestabilních oblastí, které mají na střední Asii bezprostřední vliv. Alfou a omegou řešení stability pro 5 středoasijských zemí leží zejména na jih od jejich hranic – v Afghánistánu.