Středoasijský volební maratón

Poněkud ve stínu pomerančové revoluce a jejího jásavého zakončení v podobě „vítězství demokracie“ zůstaly i jiné, neméně zajímavé volební procesy na post-sovětském prostoru. Ve volební sezóně 2004 a 2005 se odehrává celá řada voleb, z nichž některé mohou rovněž vést až ke změnám místních vládnoucích elit.Kromě Moldávie, v níž půjdou lidé volit se jedná především o středoasijské státy. Hovořit zde o demokratických volebních procesech se sice zdá zcela absurdní. Volební urny zde často pouze zakrývají reálnou moc v rukou neformálních struktur, avšak rozhodně patří k politickému koloritu středoasijských režimů.[1]

Kazachstánské upevnění moci

Kazachstán zahájil volební maratón. Demokracii v zemi věří snad jen největší optimista a možná někteří lidé v zahraničí, ke kterým se dostala jenom propaganda prezidenta. Ten ze ve skutečnosti drží nadále moc pevně v rukou.

Ve volbách zvítězila strana Otan, představující prezidenta Nazarbajeva, který je také jejím čestkým předsedou. Ani další tři provládní uskupení se „neztratily“ a pronazarbajevovská klika tak ovládla parlament, stejně jako ve všech předchozích volbách.[2] Čísté a nezmanipulované volby samozřejmě byly určitou iluzí, avšak jako bernou minci nelze brát ani v podstatě předem připravené stanovisko mezinárodních organizací, zvláště OBSE, která volby odsoudila.[3]

Opoziční představitelé se totiž mohou projevovat i v samotném Kazachstánu, ovšem pouze do té míry, pokud se prezidentův klan necítí být ohrožen. Příliš ambiciózní opozičníci byli donuceni emigrovat nebo je soudy odsoudily ve většinou vykonstruovaných procesech. Takový je i případ zřejmě nejvýznamnějšího opozičního představitele a bývalého premiéra Akedžana Kažegeldina, předsedu Sjednocené demokratické strany, která který v současné době žije v exilu.

Pod touto hlavní formální slupkou se však skrývá boj mezi jednotlivými regionální klany. Prezident Nazarbajev nadále dává najevo svou přízeň svým tradičním spojencům z jižních klanových regionů. Jejich zastoupení v reálném politickém životě se však v posledních letech silně omezilo. Nazarbajev naopak systematicky posílil vliv své rodiny a lidí oddaným přímo jemu a jeho nejbližším příbuzným.[4] Starý klanový systém kazašské elity se tak zdá být narušen na úkor vzniku nového prezidentského klanu.

Parlamentní volby na podzim 2004 posílily současnou vládní elitu okolo prezidenta Nazarbajeva. Rozhodujícím bodem pro opozici i pro Rodinu (Semju) budou prezidentské volby na počátku roku 2006, v nichž již Nazarbajev, alespoň teoreticky, nemůže kandidovat. V zásadě existuje možnost jmenování následníka, který bude s největší pravděpodobností pocházet ze Semji. Jeho identita by měla být v takovém případě tajena až do poslední možné chvíle. V tomto směru mnohem více naznačí druhá polovina letošního roku, a to navzdory četným spekulacím v opozičních ruskojazyčných i mezinárodních médiích. Teoreticky rovněž existuje možnost převratu v rámci Nazarbajevova klanu, pravděpodobnost tohoto scénáře je však minimální vzhledem k silné loajalitě a vzájemné provázanosti jednotlivých členů Rodiny.

Přestože v letošních volbách opozice nezískala příliš mnoho, na rozdíl od jiných opozičních struktur ve Střední Asii má poměrně významné vnitřní zdroje. Samotná opoziční strana Ak Žol  (Pravá cesta) je financována bohatými podnikatelskými kruhy v Kazachstánu a její zdroje mohou do budoucna ohrozit nadvládu prezidenta Nazarbajeva, o čemž se možná budeme moci přesvědčit již za rok na prezidentských volbách. Důležitou podmínkou je však sjednocení několika opozičních stran, které by mohly postavit proti Nazarbajevovi seriózního a materiálně dobře zabezpečeného kandidáta.

Uzbekistánu vyhraje vždy prezident

Volební místnosti se zde otevřely ve stejný den, kdy oranžová revoluce v Kyjevě dospěla ke svému triumfu. Na základě změn ústavy v referendu z února 2002 se v Uzbekistánu poprvé volilo do nového dvoukomorového zákonodárného sboru, který měl být, podle slov uzbeckých ideologů, „dalším krokem v postupném přechodu k demokratickému systému v zemi.“[5] Parlament (Olij Madžlis) se tak od nynějška bude skládat z Dolní komory o 120 členech volených v jednomandátových okruzích většinovým systémem a Senátu, který bude volen regionálními administracemi.[6] K místním zákonodárným zajímavostem patří například i třetinová kvóta na zastoupení žen na kandidátských seznamech.

Pokud jde o politické strany, tak situace v mnohém připomíná československou Národní frontu bývalého režimu. S tím rozdílem, že zde existuje pět politických stran, které mají simulovat pluralitní systém v zemi. Všechny jsou však pečlivě vybrány a všicni kandidáti jsou lidé prověření loajalitou prezidentu Karimovovu a vládnoucím klanům okolo něj. Z bývalé komunistické strany se tak vyčlenila Lidově-demokratická strana Uzbekistánu (Özbekistaning Halk-demokratik Partijasi), jejímž předsedou byl v 90. letech sám prezident Karimov. Abdulhafiz Džalolov, který vedl tuto stranu do roku 2003, v minulých prezidentských volbách „dělal opoziční a pluralitní křoví“ prezidentu Karimovovi. V nynějších volbách se tato strana profilovala jako levicový obhájce širokých lidových mas. Z dalších stran je možné jmenovat stranu Fidokorlar, která se ideově hlásí k mladším lidem. V listopadu 2003 bylo vykonstruováno „pravé křídlo“ uzbeckého politického spektra – Liberálně-demokratická strana, která zahrnuje bankéřské a podnikatelské kruhy, samozřejmě spojené s prezidentem Karimovem. Jakousi levicovou sociální demokracii potom zastupuje strana Adolat (Spravedlnost) a strana Milli Tiklaniš (Národní obrození), která se profiluje jako středopravicová demokratická strana.

Ze zakázaných politických stran je nutno zmínit především dvě dlouhodobé opoziční režimu opoziční strany – Birlik a Erk – a dále o něco mladší strana Svobodných zemědělců (Ozod Dehkonlar).[7] K opozičnímu spektru je nutno dále připočíst i radikální islamistickou organizaci Islámské hnutí Turkestánu (bývalé Islámské hnutí Uzbekistánu).[8]

Voleb se zúčastnili především pozorovatelé ze států SNS pod vedením Vladimira Rušajla, kteří konstatovali, že volby proběhly zcela v pořádku a v souladu se zákony. Tento závěr bylo samozřejmě možné očekávat – pozorovatelské mise SNS slouží spíše zájmům místních současných elit na post-sovětském prostoru, na jejichž konzervaci má Rusko enormní zájem.

Nehledě na všechny pseudo-demokratické změny zůstává uzbecký parlament poslušným schvalovacím orgánem zákonů a nařízení vlády a prezidenta Karimova. Formální struktury totiž v Uzbekistánu hrají totiž roli institucionálního tmele místní klanové společnosti, stejně jako možného „odkladiště“ kádrů, které nepatří ke vládnoucí elitě, případně v ní nezaujímají významnější místo. Skutečná moc potom leží okolo prezidenta Karimova, v rámci něhož mezi sebou bojuje o skutečnou několik vlivných klanových skupin, zejména tzv. taškentské a samarkandské skupiny. Tyto skupiny najdeme nejen na ministerstvech, ale i v bezpečnostních složkách, armádě a v ekonomice.[9] Z tohoto důvodu nejsou výsledky voleb příliš důležité a mohou spíše svědčit o postavení různých hráčů uvnitř prezidentských struktur.

Türkmenbašyho volební fraška

Jestliže v Uzbekistánu můžeme hovořit alespoň o zdání plurality, v případě Turkmenistánu lze považovat volby 19. prosince 2004 za pouhou hru, která má doplnit do systému nové loajální posluhovače turkmenského režimu na zcela bezvýznamných postech.

I v rámci místního formálního politického systému se padesátičlenný Madžlis těší pouze omezeným pravomocím a je mu spíše vyhrazena role poslušného výkonného orgánu (potvrzovatele zákonů a prezidentských dekretů) v době mezi zasedáními hlavního zákonodárného sboru Halk Maslahaty, který zahrnuje nejen poslance parlamentu, ale i členy vlády, společenských organizací, představitelů regionálních samospráv a dalších struktur, včetně prezidenta.[10]

Zdání plurality navozuje předvolební boj mezi více jak stovkou kandidátů, avšak všichni kandidáti jsou rovněž pečlivě vybíráni z jediné povolené strany – Demokratické strany Turkmenistánu, jež je faktickou nástupkyní komunistické strany Turkmenské SSR. Opoziční strany v zemi fakticky neexistují a jejich nepočetní stoupenci v zemi se nacházejí pod dohledem moci nebo jsou zavřeni v koncentračních táborech karakumských pouští. To platí i Borisovi Šichmuradovovi, bývalém ministru zahraničí a nominálnímu vůdci finančně nejlépe zajištěné opoziční strany – Lidově demokratického hnutí Turkmenistánu. Stejně jako další opoziční strany však její zbytky působí na různých místech Ruska, Evropy a Spojených států Amerických.[11] Celkově je však opozice silně názorově roztříštěná a prozatím přes veškeré pokusy nedokázala ani najít společnou platformu v boji proti svému jedinému nepříteli na turkmenském trůnu. I proto může prezident Saparmuat Türkmenbašy a jeho mocenské okolí prozatím zůstat klidným, pokud o zásadní změnu režimu zvenčí.

Turkmenské volby do Madžlisu tak nezměnily nic na turkmenské osobní diktatuře, rovněž založené na klanových vazbách pod vedením Achalských Tekkinců. Největším překvapením voleb se tak pro pozorovatele zvenčí stala oficiálně deklarovaná volební účast, která tentokrát nedosáhla obvyklých téměř sta procent.[12]

Tádžické volby ve stylu Rahmónova

Pět let, které uplynuly od posledních tádžických parlametních voleb, znamenaly výrazné posílení moci současného tádžického prezidenta Emómali Rahmónóva a jeho elity z rodného okresu Dangara. V rámci tohoto procesu byla omezen moc i bývalých významných osobností z okolí prezidenta a zároveň i jeho Kuljóbského regionu. Jedná se především o skupinu v čele s  primátorem Dušanbe a předsedou Horní komory parlamentu Mahmadsaídem Ubajdollujevem. Navíc tento muž vlastní kontrolní akcií strategicky důležité hliníkárny v Tursunzóde, kterou chce plně ovládout její většinový vlastník RusAl, který je v dobrých vztazích s Kremlem i s tádžickým prezidentem. Pro jeho vliv si Rahmónóv prozatím netroufl jej odstranit. Podobné štěstí neměli další bývalí spojenci, především Ghaffora Mirzójeva zadrženého v létě 2004 a Jákuba Salimova, jehož ruské orgány vydaly v únoru 2004.[13] Poslední akcí byla zadržení bývalého šéfa Tádžikgazu a předsedy opoziční Demokratické strany Mahmadrúzí Iskandarova, který působil v době občanské války významný představitel opozice.

Avšak zpět k volbám. Z právního hlediska se největší změna týká nového volebního zákona, který byl schválen v létě 2004. Podle něho nebudou mít všechny politické strany možnost mít zastoupení ve všech volebních komisích, čímž bude mnohem jednodušší případné falšování výsledků. Kandidáti mohou být registrováni pouze po zaplacení poplatku 500 USD, což odstavuje od moci mnohé menší politické strany, stejně jako jednotlivce. Lze totiž předpokládat, že ten, kdo vlastní takovou sumu peněz, je obvykle nějakým způsobem napojen na vládnoucí režim, případně mu zůstává loajální.

V provládním stranickém táboře vládne pouze jediné politické uskupení – Lidově-demokratická strana Tádžikistánu, která má nejsilnější zastoupení v parlamentu a je plně pod kontrolou prezidenta Emómali Rahmónóva.

Na opoziční straně politického spektra je sice celá řada politických stran, avšak možnost jejich výraznějšího úspěchu ve volbách je mizivá. Tádžický režim navíc čas od času uskuteční v řadách opozičních stran kádrové čistky nebo jiné zákroky.[14]

Tradiční opoziční strukturou zůstává Strana islámské obrody pod vedením Saída Abdulló Núrího, bývalého vůdce Sjednocené tádžické opozice a předsedy poválečné Komise národního usmíření. Po volbách v roce 2000, po nichž v tádžickém parlamentu zasedli dva její zástupci prošla strana hlubokou ideovou a kádrovou krizí, z níž se doposud plně nevzpamatovala. Mezi jednotlivými frakcemi strany se vedou diskuse o směřování strany. Většina bývalých polních velitelů ve válce v čele se současným prvním náměstkem strany Muhitdínem Kabírím by dával přednost progresivnějšímu a světštějšímu programu, zatímco Núrí je spíše stoupencem konzervativnějšího religiózního proudu. Strana islámské obrody se stala hlavní silou opoziční Koalice za svobodné volby, která byla vytvořena v dubnu 2004 a do značné míry navazuje na někdejší Spojenou tádžickou opozici. Dalšími členy koalice jsou Demokratická strana a relativně mladá Sociálně-demokratická strana Tádžikistánu  pod vedením předsedy Rahmatulló Zoirova, která byla zaregistrována v roce 2003.

Z dalších stran je nutno jmenovat stálici tádžické politické scény - komunisty v čele s předsedou Šodi Šabdolovem. Toto politické uskupení se tradičně těší podpoře poměrně širokého elektorátu po celé zemi. Lze ji hodnotit jako stranu, která stojí zároveň v opozici a zároveň je v mnoha případech loajální vládnoucí prezidentské straně. I zde se projevuje určitý rozpor předsedy s mladším prvním tajemníkem strany Tujgunem Karimovem. V neposlední řady je nutno k významnějším stranám tádžického spektra připočíst i Demokratickou stranu pod vedením předsedy Mahmadrúzí Iskandarova (nyní zadrženého v moskvevském exilu) a místopředsedy Rahmatulló Valijeva.

Vliv dalších opozičních stran je prozatím marginální (Socialistická strana nebo Sociálně-demokratická strana) a nemohou být zatím výraznější hrozbou pro režim. Jiným stranám však byla právě z tohoto důvodu odepřena registrace „z formálních důvodů“.[15]

Vcelku lze očekávat, že tádžické parlamentní volby nepřinesou zásadaní posun na tádžické vnitropolitické scéně. Mandát stávající elity bude naopak ještě více posílen.

Melounová revoluce v Kyrgyzstánu?

V mezinárodních médiích, které monitorují situaci ve Střední Asii, se pomalu začíná o Kyrgyzstánu mluvit jako o nové Gruzii nebo Ukrajině. V letošním roce jsou zde plánovány dvojí volby. Předkolo k rozhodujícímu prezidentskému klání na podzim 2005 by měly obstarat parlamentní volby na konci února 2005.

Stávající prezident Askar Akajev již podle ústavy nesmí kandidovat a bude mít snahu předat svůj post do rukou člověka ze svého okolí, který mu zabezpečí nedotknutelnost. Právně je pojištěný zákonem o bývalých hlavách státu, který mu imunitu zajišťuje, avšak vítězství opozice v parlamentních i prezidentských volbách by mohla daný zákon změnit.

Kyrgyzská politika je mnohem více než na Ukrajině nebo v Gruzii spojena s pevnými klanovými vazbami, které nejsou pouze ekonomické, etnické nebo politické jako v obou zmíněných zemích, nýbrž jsou založené na mnohem silnějším klanově-regionálním základu.[16]

Hlavním sloupem současné moci je tzv. Rodina (Semja) prezidenta. Askar Akajev pochází z rodu Sary Bagyš a je spojen především s Čujským regionem na východ od hlavního města Biškek. Jeho lidé ovládají především administraci prezidenta, sdělovací prostředky a regionální správu. Dalším mocenský kruh se tvoří okolo manželky prezidenta Marjam Akajevové. Tato v Kyrgyzstánu velmi nepopulární první dáma přivedla kádry ze svého Talasského regionu (západní Kyrgyzstán), které se uplatnily především ve finančním sektoru - bankovnictví a podnikatelské sféře.[17]

Samostatnou kapitolu potom tvoří potomstvo prezidenta Akajeva. Do politiky je nejvíce zapletena jeho dcera Bermet, šéfka nejvýznamnější proprezidentské Strany jednoty a rozvoje „Alga Kyrgyzstan“ („Vpřed Kyrgyzstáne“). Její muž, Adil Tojgonbajev z Kazachstánu, patří mezi nejbohatší kyrgyzské podnikatele.[18] Druhá dcera Saadat se zabývá ve Vídni obchodem z kyrgyzským zlatem a je zřejmě finančně spojena s vícepremiérem Džomaartem Otorbajevem. Tento dlouholetý spolupracovník prezidenta patří mezi další kruh kyrgyzské elity pochazející z Akademie věd Kyrgyzstánu, bývalého pracoviště Akajeva.

Větší část opozice je dnes, stejně jako na Ukrajině, tvořena lidmi vyřazenými od moci různými kádrovými změnami. Problémem zůstává relativní roztříštěnost opozice. Jednotlivé politické strany a hnutí jsou tvořeny poměrně úzkou skupinou lidí vázanou na vůdčí osobnost. K významným osobnostem opozice patří Azimbek Beknazarov, jeden z hlavních hrdinů událostí v Aksy v roce 2002 a dnes místopředseda Národního hnutí Kyrgyzstánu. Tradičním oponentem Akajeva je předseda opoziční strany Ata-Meken Omurbek Tekebajev. K opozici se hlásí i bývalý premiér Kurmanbek Bakijev (vůdce jednoho z nejsilnější opozičních seskupení – Lidové hnutí Kyrgyzstánu) či radikální poslanec Agachán Madumarov. Všichni uvedení lídři patří k jižní klanové skupině Ičkilik. Ze severních oblastí se k opozici vůči Akajevovi vyčleňuje bývalý ministr bezpečnosti a primátor Biškeku Felix Kulov, dnes vůdce strany Ar-Namys.[19]

Posledním důležitým „přeběhlíkem“ se stal dlouholetý předseda Rady Bezpečnosti Kyrgyzstánu a jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Misir Aširkulov. Ke všeobecnému překvapení tento příslušník Čujského klanu založil v květnu 2004 opoziční sdružení Občanský svaz pro spravedlivé volby, do něhož vstoupila část ostatních politických oponentů Akajevova režimu. Názory o jeho skutečných záměrech se silně rozcházejí. Někteří politikové a pozorovatelé uvěřili, že tento mocný muž skutečně přerušil veškeré kontakty s prezidentovou rodinou. Na druhé straně vidí část opozice v tomto kroku manévr Akajeva a snahu protačit Aširkulova jako svého nástupce.

Situace v Kyrgyzstánu je do značné míry patová. Nevraživost společnosti vůči prezidentské „Rodině“ značně omezuje možnosti uskutečnění voleb tak, aby alespoň zdánlivě odpovídaly demokratickým standardům, jež požaduje Západ. Zcela demokratické volby by naopak s největší pravděpodobností vynesly k vítězství opozici, přestože do značné míry fragmentovanou. Hrubé manipulace s výsledky voleb mohou naopak sjednotit opozici a vyprovokovat demonstrace, které by ohrozily současnou vládní elitu.

V této situaci se prezident Akajev pokouší uskutečnit jeden z mála možných kroků – diskreditovat opoziční strany pomocí posílených bezpečnostních složek. Ty se snaží dokázat, že opoziční představitelé jsou spojeni s organizovaným zločinem, a tím je připravit o důvěru a granty mezinárodních organizací. Do parlamentu se dostal i diskutabilní zákon o omezení shromažďovacího práva. Podle tohoto zákona by již nesměly být pořádány demonstrace v blízkosti sídla nejvyšších státních úřadů – prezidentského paláce, parlamentu, sídla vlády apod. Prezident rovněž zostřil tón i vůči mezinárodním organizacím (Fond Sorose, Freedom House, OBSE) a některým státům, které obvinil ze snahy o vměšování se do kyrgyzských záležitostí.[20] Otázkou zůstává, do jaké míry bude mezinárodní společenství schopno a ochotno zasahovat v zemi. Na rozdíl od Gruzie či Ukrajiny zatím opozice nebyla schopna vytvořit jednotnou sílu. Očekávání pomoci ze strany mezinárodních donorů společenským organizacím (tj. opozici) může skončit rozčarováním. Navíc v samotném Kyrgyzstánu neexistuje širší finanční základna opozičních sil. Nelze zapomínat ani na fakt, že v případě jakékoli revoluce musí být opozice schopna jednotně mobilizovat přinejmenším ve dvou hlavních kyrgyzských městech (Biškeku a Oše), na což jí nemusejí stačit síly.

Pokud však dokáže opozice najít společnou řeč, šance obou táborů v nadcházejících volbách budou vyrovnané. Navíc v případě mobilizace masových demonstrací pod vedením jednotného opozičního tábora lze s velkou pravděpodobností předpovědět pád Akajevova režimu. Zatím však vůdci jednotlivých opozičníh stran spíše hájí své soukromé zájmy. Za této situace se současná vládnoucí garnitura o svou moc příliš obávat nemusí (o mezinárodní kredit však ano). Podmínkou ovšem zůstává, že Akajevův klan bude připraven na různé druhy událostí.

Při hodnocení středoasijských voleb se stále zapomíná na jejich relativitu v rámci stávajících politických systémů, v nichž dominují nikoli politické strany, ale neformální vazby uvnitř vládnoucích i opozičních klanů a skupin. Tento fakt je přítomen více či méně ve všech zemích a volební proces je proto značně formalizován (zvláště v Uzbekistánu a Turkmenistánu).

Nejzajímavější volební klání ve Střední Asii jsou však ještě před námi. Kromě kazašských prezidentských voleb v letnu 2006 se hlavní pozornost soustřeďuje především na Kyrgyzstán. V rámci jeho politického systému hrají volby a politické strany významnější roli než v okolních zemích. Otázka, zda se bude i ve Střední Asii opakovat gruzínský, ukrajinský nebo jiný podobný scénář, je však zatím předčasná, nemluvě o úspěšnosti a dalších perspektivách takového procesu.

 

PhDr. Slavomír Horák, nar. 1976; Působí jako interní doktorand na Katedře ruských a východoevropských studií FSV UK, kde také absolvoval. Dále studoval obor turečtina-dějiny a kultura islámských zemí na FF UK a perštinu na Moskevské státní univerzitě v Moskvě. Zaměřuje se na vnitřní politický a sociální vývoj ve středoasijském regionu. 

[1] Daná stať navazuje studii autora „Střední Asie mezi Ruskem, Čínou a Středním východem“, která vyšla v nakladatelství Karolinum v roce 2005. Zároveň některé její části doplňuje.

[2] Konečné výsledky voleb přisoudily straně Otan 42 mandátů, provládnímu bloku Aist 11 mandátů, straně Asar založené v roce 2003 pod vedením Nazarbajevovy dcery Darigy 4 mandáty. Z opozičních stran bude mít po jednom zástupci v Mažilisu strana Ak Žol  a Demokratická strana. Dále v Mažilisu usedne 18 nezávislých kandidátů, většinou ovšem spojených se stávající mocí.. Oficiální výsledky viz Ústřední volební komise Kazachstánu: http://www.kazelection2004.org/theresults.htm [6.1.2005].

[3] OSCE/ODIHR Election Observation Mission Report, Warsaw, 15 December 2004, http://www.osce.org/documents/odihr/2004/12/3990_en.pdf [21.12.2004].

[4] K nejvlivnějším lidem v okolí Nazarbajeva patří například premiér Imangali Tasmagambetov, který však pochází ze západního Kazachstánu. 

[5] Konzultace autora s pracovníky Ústavu strategických studií při prezidentu Karimovovi v Taškentu, srpen 2003.

[6] Každý uzbecký region, včetně autonomní oblasti Karakalpaksptán a Taškentu bude mít v Senátu šest zástupců. Dalších 16 členů jmenuje prezident Karimov. Článek 77 uzbecké ústavy (např. http://www.press-service.uz/rus/konstitutsiya/konstitutsiya.htm [6.1.2005]). Analýza změn ústavy například Куртов, А. А.: Пути ташкентского парламентаризма. Новая политика, 7.10.2004. http://www.novopol.ru/material596.html [9.12.2004]

[7] Ve vedení strany Erk (Svoboda, http://www.euronet.nl/users/turkfed/erk.html) stojí Muhammad Sólih, který byl v Uzbekistánu odsouzen ke dlouholetému vězení a je považován za hlavního teroristu a nepřítele země číslo jedna. V člene strany Birlik (Jednota, http://www.birlik.net/) stojí Abdurahim Pulatov.

[8] Toto hnutí stálo za dvěma sezónami útoků na Kyrgyzstán a Uzbekistán v letech 1999 a 2000 (tzv. batkenské války) a bylo podporovány fundamentalistickým hnutí Tálibán. Jeho představitelé v čele s ideologickým vůdcem Tohirem Juldašem byli blízko spojeni s Usámou bin Ládinem. Zajímavé svědectví o tom podává například Wahíd Možadeh ve své vzpomínkové knize Afghánistán va panž sál-e solte-je Tálebán [Afghánistán a pět let vlády Tálibánu], Nešríní, Teherán, 1382 (2002/2003), zejm. str. 74-77. V současné době působí její představitelé zřejmě v Pákistánu.

[9] K tomuto tématu nověji například Хлюпин, В.: Между Исламом и Каримовым: кто взорвал Узбекистан и кто придет на смену ИАКу. Centrasia.ru, 12.4.2004, http://nomad.su/?a=2-200404130027 [14.12.2004].

[10] Podrobněji k politickému systému viz Horák, S.: Střední Asie mezi Ruskem, Čínou a Středním východem. Karolinum, Praha, 2005, str. 84-91. Blíže k Halk Maslahaty viz Šír, J.: Role lidového shromáždění v ústavněprávním systému postsovětského Turkmenistánu. Mezinárodní politika, 4/2004, s. 29-30.

[11] K těmto hnutím patří především Sjednocená turkmenská opozice (www.erkin.net) pod vedením Avdyho Kulijeva se sídlem v Moskvě, dále jsou to hnutí Watan (www.watan.ru) v čele s Chudajberdy Orazovem a  Republikánská strana Turkmenistánu (http://www.tm-republican.org) se svým předákem Nurmuhammedem Hanamovem. Lidově-demokratická strana prezentovala své ideje na stránce www.gundogar.org.

[12] V první polovině volebního dne sice „dobrovolně“ odvolili státní zaměstnanci, pro něž by neúčast znamenala ohrožení jejich pracovní existence. Ve druhé polovině dne se turkmenským volebním komisím podařilo zvednout účast na konečných 76,88%. Зыгарь, М. – Глумскова, Е.: Туркмены прогуляли выборы. 20.12.2004, http://www.materik.ru/index.php?section=analitics&bulid=99&bulsectionid=9177 [29.12.2004].

[13] Ghaffor Mirzójev (známý pod přezdívkou „Sedoj“ - Šedý) byl jedním z těch velitelů Národní fronty, kteří v roce 1992 přivedli prezidenta Rahmónóva k moci. Až do ledna 2004 byl jakoby nenahraditelným velitelem elitní prezidentské gardy. Své bohatství vybudoval především na obchodních stycích s Dubají. Po svém odvolání byl pověřen vedením Úřadu pro kontrolu narkotik, avšak v srpnu 2004 byl zadržen a obviněn z řady trestných činů. Jákub Salimov působil v letech 1993-95 jako ministr vnitra, později jako velvyslanec v Turecku a také jako předseda Celní komise Tádžikistánu. V roce 1997 však přešel do opozice a byl obviněn z organizace protivládního povstání uzbeckého plukovníka Mahmuda Chudojberdyjeva. V roce 2003 jej na žádost tádžické strany zatkly ruské úřady a v únoru 2004 byl eskortován do Dušanbe.

[14] Jako příklad lze uvést například uvěznění místopředsedy Strany islámské obrody Šamsuddína Šamsuddínova na jaře 2004, nebo uzavření opozičních novin Ruz-i Nav na sklonku minulého roku. Posledním krokem bylo již zmíněné zadržení předáka Demokratické strany Tádžikistánu Mahmadrúzí Iskandarova v Moskvě 9. prosince 2004.

[15] Tímto způsobem například strana Terakijet (Pokrok), jejíž předseda Sulton Kuvvatov v 90. letech patřil k oporám prezidenta Rahmónóva. Jeho oddíly například v roce 1997-98 pomáhaly potlačit povstání uzbeckého plukovníka Mahmúda Chudojberdyjeva, který se pokoušel destabilizovat tádžický mírový proces. 

[16] Kyrgyzstán lze z regionálního hlediska rozdělit na dva základní regiony – severní a jižní. Jejich představitelé se v různé míře hlásí k několika základním klanovým skupinám. Blíže např. Ханин, В. Э.: Этнополитический плюрализм и политические конфликты в Республике Кыргызстан. Восток, 1/2002, с. 83-92.

[17] K nejvýznamnějším patří například Tojčubek Kasymov, současný šéf administrace prezidenta, známý spisovatel a nynější poslanec parlamentu Čingiz Ajtmatov, jeho syn Askar (ministr zahraničí Kyrgyzstánu), Kemelbek Nanajev, Amanbek Karypkulov a další představitelé.

[18] Jeho otec byl od 70. let jedním z nejvýznamnějších funkcionářů Komunistické strany Kazašské SSR a jeho kontakty umožnily v 90. letech strmou podnikatelskou kariéru Adila.

[19] Kulov patřil k blízkým stoupencům prezidenta Akajeva, poté, co však pokusil o samostatnou politiku, přešel do opozice. V politice však neuspěl a v roce 2001 byl navíc odsouzen k 10 letům vězení za vlastizradu. Blíže k celému procesu na stránkách Ar-Namysu http://www.ar-namys.org [6.1.2005].

[20] President Akayev: West tries bringing its own people to power in Kyrgyzstan. Kyrgyz Weekly, RFE/RL, 26.12.2004-1.1.2005, již dříve například Салаева, Л.: Кыргызстан: «Роман» с Западом заканчивается. IWPR, 29.6.2004, http://www.iwpr.net/index.pl?archive/rca/rca_200406_296_2_rus-txt [12.11.2004].

Zpět na hlavní stránku     Zpět na stránku Střední Asie     Zpět na stránku Publikační činnost