Velké oči malého Kyrgyzstánu

Slavomír Horák

 

Kyrgyzstán, malá země uprostřed Střední Asie, kterou mnozí lidé u nás měli donedávna problém najít vůbec na mapě, se na několik dní dostala do centra světového dění. Rychlá a náhlá změna režimu překvapila snad všechny analytiky, kteří se danou oblastí zabývají, ale i samotné její aktéry.

Sled událostí je dnes notoricky známý. Po parlamentních volbách zahájila opozice, která si na jejich zfalšovaný průběh stěžovala (někteří její členové se do parlamentu nedostali na úkor proprezidentských kádrů), protestní akce na jihu  země. Ty byly ukončeny hromadným „pochodem“ z jihu na sever a dobytím tzv. Bílého domu, tedy sídla parlamentu a prezidenta. Následné obrázky nočního rabování budou ještě dlouho stereotypním obrázkem nové demokracie, který zůstane v paměti běžného televizního diváka.

Jak je možné, že natolik rozrůzněná opozice dokázala zdolat proklínaný režim prezidenta Akajeva? A jaký byl vlastně tento režim?

Začněme od poslední otázky. Jistě, režim bývalého fyzika a akademika Askara Akajeva měl daleko k našemu evropskému chápání demokracie. Jednalo o systém založený zpočátku především na klanových vazbách, tak typických pro většinu nejen středoasijských režimů, a to nejen v post-sovětském, ale i v sovětském období. Bývalý prezident Akajev pochází ze severních regionů, odkud se rekrutovala větší část politické a ekonomické elity nového nezávislého Kyrgyzstánu a kde se také koncentruje největší bohatství země. Tak tomu bylo i v sovětském období,  a to i v době, kdy byly u moci „jižané“. Postupně však od nově vytvářené Akajevské „rodiny“ vyšachovány skupiny, původně klanově nebo jinak spřízněné s prezidentem. To je i případ v současnosti dvou hlavních postav – výkonného premiéra a prezidenta Kurmanbeka Bakijeva a generála Felixe Kulova). Tímto se vytvořila jedna část současné nově nastoupené vládní garnitury.

Kurmanbek Bakijev navíc pochází z jižních oblastí, které byly tradičně nespokojené s vládou „seveřanů“ v Biškeku. Podle stereotypů lidí z jihu si severní elity „hrabou i to málo, co se v Kyrgyzstánu vyprodukuje“. Úplně stejně však možná budou seveřané nespokojeni s vládou „buranských pastevců a islamistů z jihu“. Rozdíly mezi oběma oblastmi oddělenými mohutnou hradbou západního Ťan-Šanu jsou totiž poměrně zásadní, v mentální, ekonomické, sociální, konfesionální i etnické (v případě Kyrgyzů subetnické) rovině. Z této všeobecné nespokojenosti se tedy vyrojila celá řada lidí, kteří byli buď uraženi svým odstavením od moci nebo prostě faktem, že se k moci vůbec nedostali.

Na druhou stranu se nesmí zapomínat, že režim prezidenta Akajeva, dnes nazývaný středověký, totalitní, zkorumpovaný atd., byl nejliberálnějším z celého širokého okolí. V první polovině 90. let byl Kyrgyzstán považován za „ostrůvek demokracie“ v moři nedemokratických sousedů a jeho prezident byl oslavován jako demokrat podobně schématicky jako jsou dnes oslavováni vítězové tzv. tulipánové nebo žluté revoluce. Tito opozičníci mohli, byť ne plnou měrou, hřímat z tribun a dštít síru na prezidenta, za což by například v sousedním ještě více středověkém, totalitním a zkorumpovaném Uzbekistánu skončili v lepším případě v emigraci, v horším případě pouštních lágrech, kde není s domnělými či skutečnými odpůrci režimu zacházeno zrovna v rukavičkách. O poměrech u svérázného turkmenského Proroka ani nemluvě. Pravda, i v Kyrgyzstánu byli političtí vězni, avšak nejslavnější z nich, v den revoluce osvobozený Felix Kulov, mohl řídit svou politickou stranu z relativně fešáckého vězení (na středoasijské poměry) a jeho výroky se dostávaly na veřejnost. Rozhodně zde nikdo neumíral v krutých mukách vězeňských dozorců.

Právě umírněnost Akajeva nakonec paradoxně přivedla k jeho pádu. Nejenom, že nezakročil proti demonstrantům na jihu (a později i v Biškeku) silou, o což by se přinejmenším pokusili vůdci v okolních zemích, ale doslova nechal vývoji zcela volný průběh. Jestliže lze bývalému kyrgyzskému prezidentovi v tomto směru něco vytknout, tak je to jeho ignorace opozice a nereflektování na její výzvy o vyjednávání, které by však patrně vedlo ke stejnému výsledku – totiž jeho pádu.

Patnáct let vlády Akajeva je tedy minulostí a moci se ujali především jižané, skuteční „dobyvatelé“ Bílého domu, v čele s Kurmanbekem Bakijevem. Tento na jihu populární politik již má připraven svůj vlastní klan, dílem ještě ze sovětské doby, který by se v případě vítězství Bakijeva usadil do výhodných vládních postů. Lidé na severu však rovněž mají svého favorita – Felixe Kulova. Ten jediný dokázal v době revoluce udržet pořádek a zastavit počínající anarchii (i když dnes již vyplouvá na povrch, že významnými strůjci nočního rabování Biškeku v noci po dobytí prezidentského paláce, byli především samotní místní obchodníci se špatně zamalovanými vládními čísly, kteří tak zachraňovali ze svého majetku, co se dalo).

Kromě těchto dvou hlavních pretendentů na moc, existují i další, kteří se hlásí k provedení revoluce. Kromě vcelku vzdělané „kyrgyzské Julie Tymošenkové“ - ministryně zahraničí Rozy Otunbajevové, která se však zřejmě nebude prát o nejvyšší posty, se jedná především o představitele jihu – Azimbeka Beknazarova nebo Agachana Madumarova. Ti budou od Bakijeva jistě požadovat svůj kousek vítězného beš parmaku (kyrgyzské národní jídlo). Navenek se sice tato nová garnitura pokouší demonstrovat svou jednotu, na straně druhé jenom špatně skrývá vzájemnou nevraživost. Vzhledem k charakteru kyrgyzské společnosti s jejími klanovými vertikálami lze potom očekávat, že vítěz nadcházejících prezidentských voleb vezme vše a část revolucionářů bude znovu nespokojena.

Co tedy může následovat? Jak ukázaly právě události v Kyrgyzstánu, Střední Asie tak trochu nemá logiku a věštit zde budoucnost je velmi těžké. Je možné, že skutečně dojde k vytvoření určitého demokratického systému s rozbitím tradičních vazeb a vytvořeních standardních politických klanů v podobě politických stran, které spolu budou soupeřit a střídat se u vládního kormidla. To je ideální scénář. Realističtější variantou je nadvláda jednoho ze dvou hlavních kyrgyzských regionů (severního nebo jižního), vytvoření nového politického klanu, nové politické Rodiny, která převezme Kyrgyzstán. Stále rostoucí občanská společnost krmená tučnými sousty amerických peněz, nebo nová armáda chudých nezaměstnaných by se ve své nespokojenosti opět mohla ocitnout na ulicích a svrhnout tohoto nového „despotu“ podle klasického citátu „takhle se mává, takhle se bije“ (ne hned, ale třeba zase za pár let). Možná, že se přitom podaří vytvořit zárodky skutečných politických stran, založených nikoli na rodinných vazbách nebo padajících s osobou svého vůdce. A nastane ona toužebně očekávaná demokracie. V tomto případě je třeba klást si otázku? Kde vezme chudý Kyrgyzstán zdroje na onen „důstojný život“, který dnes bývalí opoziční vůdci slibují (viz rozhovory s Kurmanbekem Bakijevem nebo Rozou Otunbajevovou)? Anebo náhle všichni ti špatně placení a tudíž zkorumpovaní policisté, státní úředníci, učitelé nebo zdravotníci, dostanou přidáno od Sorose jako v Gruzii a začnou se chovat jako beránci? Anebo si s novým režimem uvědomí své morální vlastnosti, pokusí se vyžít se svými 20-30 eury (v lepším případě) na měsíc a doufat, že ekonomika půjde nahoru? Ekonomika, z níž právě v době nezvládnutého převratu, utekla velká část investorů v obavě před vyrabováním svých investic.

Zcela nejhorší varianta potom může vést k ozbrojenému násilí nebo k rozdělení země na principu sever-jih. Ale lepší nemalovat čerta na zeď.

Každopádně jenom největší optimista se může domnívat, že snad nová vláda, která vzbudila takové naděje a očekávání, bude schopna se vypořádat s palčivými problémy své země. Závěrem lze tedy pronést přípitek na to, že král je mrtev, ať žije král (byť se ještě neví jaký), ale aby se na toho minulého v hornaté zemi za čas nevzpomínalo se stejnou láskou jako dnes na Sovětský svaz.

 

(autor působí na Institutu mezinárodních studií FSV UK)

 

Zpět na hlavní stránku     Zpět na stránku Střední Asie     Zpět na stránku Publikační činnost